Za rozvojem moderní Plzně stál i městský stavební úřad. Letos jsme si připomněli 150 let od jeho založení
# architektonické večery, architektura, historie, městský stavební úřad, Petr Domanický, Plzeň, přednáška, Tomáš Bernhardt, urbanismus, Utváření města
Vloženo30. 12. 2024
Text Markéta Hossingerová
V rámci poslední přednášky cyklu „Utváření města“ se historik a kurátor Západočeského muzea v Plzni Tomáš Bernhardt a historik architektury a kurátor Západočeské galerie v Plzni Petr Domanický zaměřili na proměnu Plzně od poloviny devatenáctého století až po století dvacáté. Přednáška, uskutečněná 18. prosince opět v Semlerově rezidenci v Plzni, nabídla pohled na společenské i urbanistické změny, které utvářely tehdejší město a předznamenávaly jeho současnou podobu.
Tomáš Bernhardt představil Plzeň poloviny 19. století jako historické město s hradebním pásem a barokními bastiony. Josefínské reformy otevřely cestu k proměně pevnostního charakteru města a postupnému bourání hradeb. Prvotní změny zahrnovaly zrušení městských bran, hřbitovů a klášterů, což městu přineslo nové možnosti využití prostoru. Jednou z klíčových postav tehdejší Plzně byl purkmistr Martin Kopecký, který zaujímal progresivní přístup k rozvoji města. Kopecký měl vizi otevřeného města usazeného do zeleně. „Založení sadového okruhu na místě hradeb nebylo samoúčelné. Šlo o koncepci města, kde ulice vedou do zeleně, která umožní prostupnost vzduchu a zdravé životní podmínky,“ vysvětlil Bernhardt.
Během doby, kdy vedl město Kopecký, vzniklo také divadlo, jehož stavba odpovídala potřebám kulturního rozvoje. „Divadlo bylo kulturní institucí, ale i symbolem společenského života, který Plzeň povyšoval na moderní město,“ dodal Bernhardt. Vystavěly se i lochotínské lázně, jejichž provoz sice neuspěl, ale díky úpravě místa se areál stal důležitým místem společenského setkávání.
S příchodem průmyslové revoluce a nástupem šedesátých let 19. století začala Plzeň prudce růst. Výstavba průmyslových podniků byla neřízená. Okolo továren pak vznikaly dělnické čtvrti. „Urbanismus v této době probíhal samospádem, bez jakéhokoli regulačního plánu,“ uvedl Bernhardt a detailněji popsal období, kdy se z částečně ještě zemědělské společnosti rodila společnost městská.
Petr Domanický nejprve předeslal, jakým směrem se jeho přednáška bude ubírat: „Právě v tyto dny je to přesně 100 let, kdy se Plzeň stala Velkou Plzní a současně si letos připomínáme 150 let od vzniku městského stavebního úřadu.“
Rok 1874 přinesl zásadní změnu ve způsobu, jakým město regulovalo svůj rozvoj – vznikl městský stavební úřad. „Do té doby bylo běžné, že purkmistr zakreslil svou holí v zemi místo, kde má nový dům stát,“ poznamenal Domanický. Založení stavebního úřadu znamenalo profesionalizaci územního plánování. Architekt František Auer, který působil na úřadě téměř od jeho založení více než třicet let, navrhl množství školních budov, z nichž řada dodnes slouží svému účelu.
S nástupem purkmistra Václava Petáka v roce 1892 přichází systematické budování moderního města. Na přelomu 19. a 20. století vznikla v Plzni řada veřejných budov. „Těžko bychom hledali období, kdy bylo postaveno tolik nadregionálně významných staveb,“ vyzdvihl Domanický. Městské divadlo, muzeum, měšťanská beseda nebo sokolovna – tyto budovy nejen sloužily svému účelu, ale také reprezentovaly město jako centrum kultury a vzdělanosti. Vznikla i moderní nemocnice na Borech, vodárna v Doudlevcích nebo ústřední hřbitov na Doubravce. Vše směřovalo k připojení nejbližších obcí. „Velká Plzeň“ vznikla v roce 1924 připojením obcí Doubravka, Lobzy, Doudlevce a Skvrňany. „Projekt Velké Plzně nebyl jen technickou a urbanistickou změnou. Šlo o změnu v identitě města, která sjednotila nejen prostor, ale i jeho obyvatele,“ vysvětlil Domanický. Koncept rozšířeného města ovšem umožňoval také efektivněji reagovat na rostoucí požadavky nejen průmyslového rozvoje. V meziválečném období došlo k položení základů mnoha druhů kulturní a sociální infrastruktury, včetně té dopravní. Tramvajové linky napojily nové čtvrti na centrum Plzně. Františka Auera nahradil v městském stavebním úřadu architekt Hanuš Zápal, který stejně jako jeho předchůdce věnoval značnou péči projektům školních budov. Vypracoval však i návrhy budovy filtrů systému Puech-Chabal v areálu městské vodárny v Doudlevcích nebo budovy krematoria na hřbitově v Doubravce.
Plzeň ve 20. století postupně rozšiřovala také možnosti pro rekreaci a volný čas. „Parky nebyly jen okrasou města, ale měly také zlepšovat kvalitu života obyvatel a poskytovat místo pro odpočinek,“ připomněl Domanický odkaz zahradníka a správce městských sadů Valentina Čočka.
Éra kultivace města po období překotně se rozvíjejícího průmyslu ovšem končí po druhé světové válce, kdy nový režim přichází s novým konceptem, který urbanismus města přizpůsoboval zejména silničnímu provozu. „A tak některé urbanistické chyby z devatenáctého století neblaze ovlivňují Plzeň i ve století jednadvacátém,“ shrnul Domanický v závěru své přednášky.
