PLZEŇ – TRANSFORMACE MĚSTA: Váně představil návrh rozvoje údolí Mže a Roudné

# architektonické večery, architektura, Karlovarská třída, krajina, Mže, Plzeň, přednáška, proměna, Roudná, Severní Předměstí, současná architektura, transformace města, údolí řeky Mže, urbanismus, Váně, veřejný prostor

Vloženo05. 01. 2019

Text Karolína Plášková

Nový přednáškový cyklus na téma transformace města Plzně zahájil plzeňský urbanista Josef Váně, který představil svůj diplomní projekt zabývající se možným rozvojem údolí řeky Mže a lepším propojením Roudné a Severního Předměstí s historickým centrem města. Ve své prezentaci postupně vysvětlil základní urbanistické myšlenky, ze kterých při návrhu území vycházel, širší i městský kontext zpracovávaného území a podrobnosti svého návrhu.

Fotoreport z průběhu večera

Diplomový projekt Josefa Váněho

Architekt Josef Váně absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze pod vedením profesora Romana Kouckého, hlavního autora Metropolitního plánu Prahy či soutěžního návrhu řešení tzv. vnitřního města Plzně, který se později stal spolu s návrhem od kanceláře MOBA podkladem pro tvorbu nového plzeňského územního plánu. Roman Koucký své teze o urbanismu, mnohými považované za radikální, formuloval i v několika publikacích, např. Elementární urbanismus (2006) či Úřad kreátora (2008); Josef Váně je shrnul v úvodu své prezentace.

Teorii elementárního urbanismu Romana Kouckého lze zjednodušit na koncept dvou čar: zaprvé hranici mezi krajinou a městem a zadruhé vymezení zastavitelného a nezastavitelného území v urbánní struktuře – tedy veřejný a soukromý prostor, přičemž optimální poměr jejich zastoupení je jedna ku dvěma. Neefektivní využití městského území vede k „rozlézání“ zástavby do krajiny, což vyvolává větší nároky na infrastrukturu (zejména kvůli dojíždění obyvatel za prací a službami do města), na kterou však město nemá finanční prostředky – příjem města z daní totiž závisí na počtu obyvatel. Vznikají tak neekonomická a neekologická města. Do Plzně denně z okolních obcí dojíždí asi 24 000 lidí, což je potenciální kapacita řešeného území Roudné (při efektivní hustotě zástavby 150 obyvatel na hektar).

Roman Koucký je také známý odklonem od funkcionalistického územního plánování, které ve městě oddělovalo funkce do různých území, a neregulováním využití území. Ve svých plánech stanovuje prostorové umístění staveb (pomocí uzavřené, otevřené či volné stavební čáry) a dodržení existující struktury zástavby (například bloky versus solitéry, i když i pro ty často navrhuje zahuštění), výškové hladiny a výškových dominant na základě krajinné morfologie a pohledových os. Ve svých návrzích se vrací k tradiční terminologii a snaží se vytvářet pojmenovatelná místa (ulice, náměstí apod.). Odsuzuje také „zbytkové“ prostory, které vznikají zpravidla mezi solitérními budovami na sídlištích.

Uvedené teze ovlivnily i projekt nové podoby údolí řeky Mže Josefa Váně. Autor na základě důkladných analýz dospěl ke čtyřem hlavním principům pro tvorbu svého návrhu: zaprvé Plzeň musí plně využít potenciál řek, zadruhé Plzeň musí najít a zrealizovat park celoměstského významu, zatřetí Plzeň pomůže celku tím, že pomůže jádru a začtvrté Plzeň musí nabídnout celou škálu atraktivního bydlení. Tomu lze pomoci rozvojem nevyřešeného území severně od řeky Mže. Josef Váně si pro zjednodušení rozdělil území Plzně do sítě čtverců s různým charakterem – čtverec „Roudná“ leží na průsečíku městské (mezi Severním Předměstím a historickým jádrem) a krajinné osy (pás území podél řeky s několika typy krajiny směrem od západu: kulturní krajina – západní niva – Roudná – východní niva – Bolevecké rybníky).

Na krajinné ose Josef Váně navrhuje postupný přechod různých typů krajiny – od kulturní krajiny k příměstskému parku (stávající zoo a amfiteátr) a městskému parku v západní nivě, přes revitalizovanou náplavku Mže propojující nově navrhovanou zástavbu a historické centrum k existujícímu sportovnímu areálu, za kterým – po vzoru Techmanie – navrhuje transformaci současných zemědělských políček na „agro.hub“ a dále příměstský park ve východní nivě řeky. Na náplavce s lepším přístupem k řece by podle Josefa Váně měly být situovány reprezentativní stavby celospolečenského významu. Severní část náplavky by se měla stát amfiteátrem poskytujícím výhled na střed města.

Městská osa prakticky přechází od intenzivnější zástavby u centra, definované především pomocí uzavřené stavební čáry (fasády staveb se k ní musí přimknout a vzniká tak jasně vymezená ulice), k volnější zástavbě směrem k nemocnici, definované volnou stavební čárou (stavby se musejí nacházet uvnitř vymezeného území, ne však bezpodmínečně na jeho hranicích). Do uliční sítě navrhované zástavby autor promítl historické cesty, reagující i na pohledové osy, především výhledy na katedrálu svatého Bartoloměje. Výšku zástavby Josef Váně odvodil – stejně jako to dělá Roman Koucký – z pohledových vedut na město a z řezů územím; z toho vyplynulo i umístění výškových dominant coby důležitých orientačních bodů ve městě. Jednu výškovou stavbu navrhl Josef Váně doprostřed stávajícího rondelu na zlomu Karlovarské třídy (čtyřproudou komunikaci zde navrhuje svést do tunelu). Tento objekt autor jmenoval jako jednu z věcí, kterou by i na základě svých pracovních zkušeností z Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně ve svém dva roky starém projektu přehodnotil.

Architekt během přednášky také zdůraznil, že se jedná o ideální návrh, který by v reálných podmínkách velmi pravděpodobně nebylo možné uskutečnit. Vzhledem k množství dotčených orgánů a účastníků zapojených do povolovacího řízení se dnes plány musejí podřídit řadě rozdílných zájmů. Ve svém studentském projektu se tak Váně rozhodl území „vyřešit tak, aby to vypadalo dobře“ (podle autora „nesouhlas lidí degraduje návrh akademiků“). V této souvislosti vyznívá poněkud paradoxně jeho kritika modernistického plánování, ilustrovaného na známém Le Corbusierově plánu Voisin pro Paříž, s nímž jeho a Kouckého přístup mají společný právě „top-down“ pohled na plánování a snahu podřídit utváření města názorům individuálního tvůrce. Odlišují je estetické prostředky a prostorové formy.

I projekt Josefa Váně je tak důkazem toho, jak důležitá je multidisciplinární spolupráce při tvorbě plánů, pro které nebude jediným imperativem ekonomická efektivita, ale i sociální relace. Například právě vlastnické vztahy či funkce v území, které Josef Váně záměrně – a pochopitelně – opomíjí pro dosažení akademicky ideálního výsledku, jsou ve skutečnosti zásadním parametrem pro stanovení cen pozemků, které determinují sociální strukturu budoucí čtvrti. Stále je třeba mít na paměti, že města jsou pro lidi, ne pro města samotná (nebo pro uspokojení architektů).