Slovenští architekti Vallo a Sadovský navštívili Plzeň

# Příspěvek bez tagů

Vloženo07. 03. 2013

Text Správce systému

Ve čtvrtek 28. 2. 2013 zavítali do Plzně známí slovenští architekti Matúš Vallo a Oliver Sadovský. Jejich plzeňský program završila prezentace před plným sálem v Domě hudby. Během ní, mimo několika realizací budov, představili zejména architektonické i komunitní projekty pro veřejný prostor.

Velká část přednášky byla věnována jejich autorskému a velice úspěšnému projektu Městské zásahy. Ten začal v Bratislavě v roce 2008, poté pokračoval v Praze, Brně a Košicích, nyní následuje v Prešově, Jablonci nad Nisou, Liberci a připravován je samozřejmě i v Plzni (2014-15). Smysl Městských zásahů i název přednášky „Nové role architekta“ vysvětlili hosté jasně – éra, ve které architekti čekali, až za nimi někdo přijde a položí jim otázky, je již minulost. V současné době lidé, kteří udržují chod města – městská správa – často neumí položit správnou otázku, aby se dobrali správného řešení. Ve světě, který je den ode dne složitější, je k vidění a předvídání problémů zapotřebí zvláštní trénink. Toho se dostává např. architektům a dalším specialistům, kteří jsou pak postaveni před složitý úkol sami upozornit na problém a sjednat nápravu. Vallo a Sadovský to výstižně nazývají architektonický aktivismus.

Městské zásahy těží z toho, že „architekti jsou jedinou profesí, která je zvyklá odvádět práci zadarmo“. Toto skoro smutné konstatování má své opodstatnění: zatímco ostatní profese při výběrových řízeních a soutěžích moc všanc nedávají (obchodníci nabídnou cenu, umělci sice musí vytvořit dílo, ale to jim v případě neúspěchu zůstane), architekti odevzdávají svou hlavní devizu – nápad. Ten už jim nikdo nevrátí, část odmítnutých nápadů se mnohdy použije pro realizaci a ještě častěji realizace vůbec nenastane. V případě Městských zásahů ale tato vlastnost představuje klad: architekti zdarma zpracují nápady na řešení „bolavých míst“ ve městě. Ty jsou pak veřejně prezentovány a v případě úspěchu – přesvědčení městské správy o nutnosti řešení problému – získají zakázku. Vallo a Sadovský spočítali, že díky tomuto důmyslnému systému jen během prvních třech pořádání Městských zásahů 255 architektů zdarma odpracovalo 9800 hodin v hodnotě pěti miliard korun!

Městské zásahy mají i další efekt, v Bratislavě se staly nejnavštěvova­nější výstavou Slovenské národní galerie v roce 2009, v Praze zase zaujaly novináře natolik, že vyplnily dvojstranu sobotního Blesku. Několik nápadů se již zrealizovalo, většina ale stále čeká na svou příležitost.

Architekti neprezentovali jen Městské zásahy, zajímavé jsou i jejich komunitní projekty. Např. festival Spolu Šobov vznikl ve chvíli, když náhodou zastavili v Romy zabydlené části Banské Štiavnice zvané Šobov. Ta měla pověst extrémně nebezpečného místa a každý se jí vyhýbal. Po přátelském setkání s místními obyvateli uspořádali architekti několik ročníků festivalu postaveném na fotbalovém zápase, hudbě a tanci. Festival propojuje Romy s ostatními obyvateli a rok od roku má vyšší návštěvnost. Trochu jiný projekt – zvaný 500 bytov – zase zkouší v obytné čtvrti, kde bydlí i Matúš Vallo. Pomocí sousedských slavností, společných setkání, webových stránek a dlouhodobé práce se sousedy se architekti snaží řešit současné problémy obytných domů – např. jednotnou barevnost v celé čtvrti při zateplování.

Mediálně známé jsou i další projekty a překážky, které na cestě k nim museli překonat. V projektu Zelené náměstí architekti navrhli namalovat velkou zelenou skvrnu na asfalt autobusového nádraží pod neutěšeným silničním mostem v centru Bratislavy. V rámci tohoto nápadu byli pak nuceni koupit na vlastní náklady nejdražší protismykové barvy, vykonat protiskluzný a protibarvicí test s autobusem, řidičem a několika úředníky, a ještě museli zaplatit profesionální firmu, aby obnovila neudržované povrchové značení. V projektu Balík se jim podařilo za 1,3 milionu korun z veřejných financí realizovat několik pospojitelných kulturních pavilonů. První rok se o ně starali tak, aby se v nich alespoň jednou dvakrát týdně udála nějaká akce. Pavilony velmi dobře fungovaly i díky své pojízdnosti, kdy je bylo možné přesouvat do různých částí města. Druhý rok je převzalo do správy město, nepořádalo v nich ale žádné akce a pavilony začaly degradovat. Projevila se zásada rozbitého okna – když dojde k menšímu poškození (rozbitému oknu), je potřeba ho okamžitě opravit. To dá signál, že se o místo někdo stará. Pokud se závada neopraví, bude další den rozbité druhé okno a za týden celý dům, nebo pavilon. Plyne z toho poučení, že pokud se někdo o věci ve veřejném prostoru stará, nemusí být pancéřované. Pokud ne, nezachrání je nic.

Architekti Vallo a Sadovský si při své návštěvě samozřejmě prohlédli i střed Plzně a Roudnou. Plzeň je překvapila svým velkorysým historickým centrem, velkoměstským charakterem, rozlohou průmyslových areálů i množstvím urbanisticky rozbitých míst přímo v centru města. S týmem Plzně 2015 pak plánovali přípravu projektu Městské zásahy. V něm bude Plzeň pro architekty jistě zajímavým úkolem.

Fotografie z návštěvy architektů jsou umístěny v horní obrázkové prezentaci.

Autor článku: Marek Sivák.