PŘESAHY ARCHITEKTURY: zkoušení, improvizace a přehodnocování jako přístup k navrhování pro komunitu

# architektonické večery, architektura, Behrens, diskuse, Jančok, limity komunity, Plural, přednáška, přesahy architektury, současná architektura, synagoga, Žilina

Vloženo09. 07. 2017

Text Karolína Plášková, Petr Klíma

Přednáškový cyklus Přesahy architektury uzavřel svým příspěvkem o transformaci žilinské Nové synagogy slovenský architekt Martin Jančok. S přednáškou nazvanou Limity komunity popsal proces přeměny neologické synagogy na kulturní centrum, ve kterém zastával nejen roli architekta, ale i jednoho z iniciátorů a původců celého projektu. Kromě otázek spojených se zadáním renovovat architektonickou památku od slavného modernistického tvůrce Petera Behrense se početná skupina stavebníků i autor projektu museli vyrovnat také s vrstevnatou historií objektu, který v poválečném období vystřídal několik funkcí. Nesnadné bylo i hledání vhodného prostorového řešení pro různá budoucí využití či přizpůsobení se zdlouhavému financování realizace formou veřejné sbírky, grantů a sponzorských darů. Projekt se tak pro zainteresované stal srdeční záležitostí, které obětují svůj volný čas.

Fotoreport z průběhu večera

Projektu adaptace synagogy v Žilině se Martin Jančok začal věnovat v roce 2011, kdy společně s filosofem Fedorem Blaščákem a ředitelem kulturního uzlu Stanica Žilina-Záriečie Markem Adamovem zareagovali na výzvu žilinské židovské obce hledající nové využití tamější synagogy a navrhli transformaci budovy na kulturní centrum. Tehdy už Jančok, absolvent Fakulty architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě, vedl vlastní ateliér PLURAL, který založil roku 2009 po odchodu ze známého prešovského studia zerozero.

Nová synagoga v Žilině byla postavena v letech 1928–1931 podle projektu německého architekta Petera Behrense působícího ve Vídni, který zvítězil v architektonické soutěži. Židovská obec, která se kvůli výstavbě synagogy zadlužila, však budovu kvůli ostrakizaci Židů a jejich systematickému vyhlazování během druhé světové války neužívala dlouho. V poválečném období synagoga sloužila jako divadelní a koncertní sál, poté jako aula Vysoké školy dopravní, a následně až do roku 2010 jako kino. Po roce 1989 se objekt vrátil do vlastnictví židovské obce, ta jej však již nemůže využívat k náboženským účelům (ani na to nemá kapacitu, v Žilině má k dispozici Starou synagogu). Po skončení provozu kina proto vypsala zmíněnou výzvu na nové využití. Tým místních nadšenců a kulturních aktivistů spolu s Blaščákem a Jančokem nabídl koncept kunsthalle – výstavního prostoru, resp. kulturního centra, kterých je na Slovensku nedostatek a které veřejná sféra – alespoň podle iniciátorů – není s to provozovat. Tuto představu se během následujících let podařilo uvést v život.

V letošním roce probíhá proces transformace již šestým rokem a stále není zcela dokončen. Kvůli postupnému a nepravidelnému shromažďování finančních prostředků probíhaly stavební práce na přeměně nárazově a po částech. V podobných vlnách se odehrávaly i přípravné a projektové práce (vzhledem k nedostatku financí téměř dobrovolnického charakteru). Do rozhodovacího procesu bylo vzhledem k počtu angažovaných osob zapojeno několik lidí, často bez jasné hierarchie. Mnoho rozhodnutí se tak učinilo za běhu, improvizovaně a bez potřebné koordinace. Martin Jančok (sebe)kriticky přiznal, že mnoho věcí mohlo být uděláno jinak a lépe. Na druhou stranu měli aktéři k dispozici dostatek času, mohli si dovolit některá rozhodnutí odložit a projekt adaptace upravovat na základě nabytých zkušeností a podle měnících se požadavků na funkci a provoz. Celý projekt se tak stal nepřetržitým procesem učení se, testování a kompromisů.

Po vylíčení geneze architektonického návrhu i širších souvislostí Martin Jančok představil poslední verzi projektu – realizovala se v podobě s pracovním názvem „half-white“, kdy spodní část interiéru synagogy včetně ochozu byla natřena nabílo, aby vytvořila neutrální pozadí pro výstavy a další produkce. Horní část byla uvedena do původní podoby. O její výsledné podobě má Martin Jančok dodnes lehké pochybnosti – pietní obnova setřela stopy paměti stavby, která v druhé polovině minulého století prošla kvůli změnám účelu podstatnými stavebními změnami. Citlivé a reverzibilní zásahy provedené ve spodní části umožňují plnohodnotné využití objektu pro různé účely; po skončení jednotlivých akcí se hlavní prostory vracejí do výchozí „výstavní“ podoby. Na principu neustálé proměny chtějí v žilinské synagoze pokračovat i nadále – centrální prostor se může v čase měnit podle různých kurátorských konceptů.

——————————

Jarní cyklus přednášek a diskusí spolku Pěstuj prostor byl věnován současné české architektuře a jejím přesahům. Sérii připravili plzeňští architekti Petr Klíma a Šárka Lorencová ve spolupráci s dalšími členy spolku a za podpory města PlzněMinisterstva kultury ČR a Nadace české architektury.