POST—INDUSTRIÁL: zatímco hlavní plzeňské nádraží se modernizuje, dvě nevyužívané stanice ožily kulturou

# architektonické večery, architektura, diskuse, hlavní nádraží, Moving Station, nádraží, Pěstuj prostor, Plzeň, Plzeň zastávka, post–industriál, přednáška, průmyslová architektura, železnice

Vloženo08. 12. 2016

Text Petr Klíma

Třetí přednáška a diskuse z podzimního cyklu věnovaného průmyslové architektuře a jejím proměnám se uskutečnila v kultivovaném prostoru malého sálu Moving Station, budovy někdejšího nádraží Plzeň – Jižní Předměstí. Vedle objektu stanice Plzeň zastávka našla i tato stavba svoji novou funkci v aktivitách věnovaných umění, kultuře a komunitě. Kromě představení stavebních úprav a nového využití obou budov došlo i na prezentaci vývoje plzeňského železničního uzlu, probíhající modernizace hlavního plzeňském nádraží a připravovaných změn v jeho bezprostředním okolí. Živou diskusi pak vyvolala nevalná úroveň architektury řady nových a plánovaných železničních staveb včetně drobných intervencí.

Fotoreport z průběhu večera

Jako první z hostů vystoupil Karel Zoch z Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně, když představil historii tří plzeňských nádraží, která se datuje až do šedesátých let 19. století. Nejprve se podrobně věnoval postupné výstavbě stanic a dalších objektů několika soukromých železničních společností v lokalitě dnešního hlavního nádraží. Ty byly po zestátnění drah v roce 1895 nahrazeny novou výpravní budovou nádraží císaře a krále Františka Josefa II. z let 1902–1908. Následně se Karel Zoch zaměřil na cennou secesní budovu dnešního nádraží Plzeň – Jižní Předměstí, která byla vystavěna již mezi lety 1898 a 1904 podle projektu Radoslava Buriana. V loňském roce byla stanice rekonstruována na základě návrhu Pavla Kocycha pro potřeby kulturního centra Moving Station. Na secesní stavbu ve dvacátých letech minulého století navázal protější novorenesanční objekt, dokončený roku 1920. Autorem projektu byl v tomto případě Robert Burian.

Do třetice se Karel Zoch soustředil na vznik výpravní budovy Plzeň zastávka (původně Plzeň-nemocnice), která v letech 1926–1927 nahradila provizorní dřevěný přístřešek. Stavba kombinující geometrickou modernu s tradičními motivy a prvky kubismu a stylu art deco byla provedena nejspíše podle návrhu architekta Miloše Fikra. Aktuální provoz objektu v závěru večera představila Helena Šimicová Dientsbierová. Svůj příspěvek Karel Zoch ukončil obratem k výpravní budově hlavního nádraží, když odprezentoval vývoj projektu architektonické části aktuální rekonstrukce plzeňského železničního uzlu – podobu podchodů, nového zastřešení nástupišť či mobiliáře.

Na závěr prezentace Karla Zocha navázal Pavel Paidar, náměstek ředitele pro techniku Správy železniční dopravní cesty (Správa západ, oblast Plzeň), který v úvodu představil aktivity SŽDC a okolnosti pořizování projektů staveb, které se stejně jako samotné realizace řídí zákonem o zadávání veřejných zakázek z roku 2016 a interní směrnicí společnosti. Obě tyto pravidla stanovují jako rozhodující kritérium cenu. (To se – naneštěstí – negativně odráží i na kvalitě návrhů.) Navíc projekty ve výběrových řízeních není možné dělit – například na část dopravnětechnickou a architektonickou. Pokud se již uskuteční architektonická soutěž, je to podle Paidara pro SŽDC spíše komplikace. Výslednou podobu staveb, často odlišnou od původního návrhu, Paidar zdůvodňoval spíše omezenými finančními prostředky. S omluvným tónem konstatoval i nutnost některých demolic nebo dopravních komplikací při modernizaci vybraných tratí. Následně stručně odprezentoval pět etap rekonstrukce plzeňského železničního uzlu včetně plánovaných či již uskutečněných staveb. V diskusi, jejíž první část se uskutečnila vzápětí po jeho příspěvku, se Pavel Paidar pokusil odpovědět na výhrady k architektonické kvalitě železničních staveb.

Následně se slova ujal Ondřej Vohradský, vedoucí Úseku koncepce a dopravního inženýrství Správy veřejného statku města Plzně, který přiblížil jak historii území v blízkosti hlavního nádraží od vzniku prvních železničních stanic, tak i vývoj představ o uspořádání dopravy v prostoru před historickou budovou. Podotkl, že hledání vhodného řešení pěšího přístupu na nádraží i různé varianty vedení tramvajové trati včetně umístění zastávek byly od roku 2002 předmětem několika dopravních studií. Ondřej Vohradský dále představil i připravovanou podobu území severního předpolí hlavního nádraží, kde vznikne mj. nový autobusový terminál. Následně podrobněji popsal genezi budoucí podoby přednádražního prostoru s parkovišti pro osobní vozy i autobusy, kamennou dlažbou z plzeňských desek a dvěma řadami stromů.

Roman Černík, umělecký ředitel Centra pro kulturní a sociální projekty Johan, pak stručně představil budovu nádraží Plzeň – Jižní Předměstí, která v druhé polovině osmdesátých let přestala – s výjimkou bistra – sloužit svému účelu. Sdružení Johan památkově chráněnou stavbu užívá od roku 2000, kdy byla poničená a hrozila jí demolice. V průběhu let do ní jeho členové s Romanem Černíkem v čele vnesli řadu aktivit a postupně nashromáždili zkušenosti s různými způsoby jejího využívání, z nichž těží dodnes. Sdružení Johan zůstalo v budově i po roce 2006, kdy ji koupila developerská firma Klotz. Členové skupiny společně se zástupci firmy pak připravili projekt transformace objektu na kulturní centrum, na který získali většinu prostředků z evropských fondů a podle nějž se budova mezi lednem a říjnem 2015 zrekonstruovala. V závěru svého příspěvku pak Roman Černík představil provoz rekonstruované budovy dnešní Moving Station, která nabízí dva víceúčelové sály, kavárnu, klubovnu, zkušebnu, kanceláře i rezidenční ateliéry.

Jako poslední z hostů vystoupila Helena Dienstbierová Šimicová, spoluzakladatelka iniciativy Plzeň zastávka, aby krátce popsala proměnu stejnojmenné nádražní budovy na sídlo kulturně-komunitních aktivit. Psal se podzim 2013, když si Helena Dienstbierová Šimicová spolu s Petrou Štěpánovou a Petrou Plucnarovou pronajaly parter objektu, jehož exteriér byl v roce 2005 citlivě zrekonstruován. Po menších úpravách interiéru začaly připravovat komunitní projekty – například společné vaření či uměleckou tvorbu. Prostoru někdejších pokladen vdechli kavárenský charakter, čekárnu, která dnes slouží seminářům, cvičení a zážitkovým programům, proměnili na výstavní místnost. V působivé hlavní hale se odehrávají přednášky, koncerty a literární akce. Díky finanční podpoře z programu Pěstuj prostor mohla trojice iniciátorek oživit přilehlý venkovní prostor lavičkami, stojany na kola a upravenou zelení.

Během závěrečné živé diskuse s vystupujícími se hovořilo například o demolici někdejšího nákladového nádraží či o novém autobusovém terminálů. Ten by podle Ondřeje Vohradského mohl po doplnění příslušných odstavných ploch fungovat jako jediné a plnohodnotné autobusové nádraží v Plzni.