PO SAMETU: Od čeho se odvíjí kvalita bydlení na sídlišti? A co utváří naše sny o ideálním bydlení?
# architektonické večery, architektura, Barbora Vacková, bydlení, bytová výstavba, Hubert Guzik, individuální bydlení, Plzeň, po sametu, přednáška, rodinný dům, sídliště, vlastnické bydlení
Vloženo15. 12. 2019
Text Magdaléna Radová

Třetí přednáška cyklu Po Sametu: Architektura Plzně „na konci dějin” představila obytnou architekturu především ze sociologické perspektivy. Hubert Guzik, historik architektury působící na ČVUT v Praze, v úvodním příspěvku s názvem Bydlet na dobré adrese poukázal na zásadní význam sociální charakteristiky místa, která formuje vztah obyvatel k dané lokalitě mnohdy výrazněji než architektonická nebo urbanistická typologie. V následné přednášce pak Barbora Vacková, socioložka z brněnské Masarykovy univerzity, přiblížila původ a vývoj představ o ideálním bydlení v české společnosti od 19. století až do současnosti.
Fotoreport z průběhu večera
Videozáznam přednášky
Hubert Guzik nejprve zrekapituloval několik rovin kritiky sídlištní architektury, v nichž hledal kořeny obecně negativního hodnocení bydlení na sídlišti. Připomněl, že již od šedesátých let minulého století řada intelektuálů poukazovala na vyprázdněnost sídlištní architektury, která podle nich není schopna vytvářet místo pro život v širším filozofickém smyslu. Podle nich nejde o skutečné domy, k nimž by se lidé mohli vztahovat jako ke zdroji zázemí a identity. Jak Guzik upozornil, výstavba sídlišť byla klíčovým prvkem společenské smlouvy mezi lidem a představiteli moci, v níž se vláda výměnou za politickou poslušnost zavazovala zajistit základní sociální jistoty širokým vrstvám. Postupně ale vycházelo najevo, že ekonomicky neefektivní stát není schopen své závazky dodržet a slibované bydlení bylo nedostatkové nebo nekompletní. Z veřejných průzkumů navíc vyplývalo, že obyvatelé sídlišť nepovažují tyto celky za atraktivní místo k životu. Frustrace narůstala také mezi architekty, i proto v osmdesátých letech začali mladí tvůrci intenzivně hledat nové vize obytné architektury, osvobozené od doktríny sociálního inženýrství a modernistických formálních dogmat.
Přes všechny výhrady vůči formální stránce panelových sídlišť hraje samotná architektura podle Guzika až druhotnou roli, a to především při hodnocení jejich negativ. Tuto tezi demonstroval na příkladu dvou českých sídlišť, které se v osmdesátých letech staly předmětem sociologických výzkumů. Zatímco kladenské sídliště Sítná, obývané od počátku „městskou elitou“, označila většina obyvatel za hezké místo pro život, sídliště Špičák v České Lípě s obyvateli s nižším sociálním statusem platilo za adresu, na niž by se nikdo přestěhovat nechtěl. A to přesto, že z porovnání prostornosti bytů, počtu parkovacích míst či množství zeleně vycházelo lépe sídliště v České Lípě. Podle Guzika se tak ukazuje, že problém sídlišť je možná spíše v nucené sociální inkluzi, která byla od počátku při jejich osidlování programově pěstována (a která na druhé straně zajistila, že se z naprosté většiny sídlišť nestala společensky homogenní ghetta), než v monotónní šedi a neartikulovaném prostoru. Obecně to pak znamená, že příjemné bydlení mají lidé spojené mnohem více s pocitem bezpečí a důvěry v dané sociální prostředí než s konkrétní architektonickou nebo urbanistickou typologií lokality.
Na Huberta Guzika pak Barbora Vacková navázala s přednáškou, v níž se věnovala rodinnému domu právě jako fenoménu, který dlouhodobě pro většinu české společnosti představuje vysněný ideál. Proč pro nás vlastní dům tolik znamená? A kde hledat kořeny našich očekávání, která ne vždy odpovídají realitě? V úvodu Vacková připomněla, že počátky stavebního typu rodinného domu bychom našli v první polovině 19. století, kdy si nově vznikající vyšší střední třída začala hledat místo pro život. Inspirováni aristokratickými vilami stěhovali bohatí bankéři a podnikatelé své rodiny za hranice měst znečištěných průmyslem. Již v této době se utvářel obraz rodinného domu jako ideálního místa pro výchovu dětí, spokojený rodinný život a odpočinek oddělený od pracovních povinností, za kterými se dojíždělo do města. V průběhu 19. století i v prvních dekádách století minulého se pak tato typologie ve skromnější podobě šířila do nižších společenských vrstev. Paternalističtí továrníci, kteří budovali dělnické kolonie rodinných domů, tak částečně činili ve snaze kultivovat dělnickou třídu vštěpováním hodnot, spjatých v jejich představách s tímto stavebním typem.
Po nástupu komunistického režimu – a výrazněji pak v sedmdesátých a osmdesátých letech – se rodinné domy jako ryze individualistické stavby neslučovaly s oficiální bytovou politikou. Přesto je režim toleroval a vznikalo jich značné množství. Preference obyvatel totiž výrazně nezměnilo ani několik desítek let trvání reálného socialismu; v období normalizace se navíc pro řadu lidí stavba vlastního domu stala hlavním polem seberealizace.
Ani po roce 1989 se toho na snech o útěku z města do vlastního útulného domku se zahradou příliš nezměnilo. Po krátké odmlce v první polovině devadesátých let se začalo rychle stavět, a to především na vesnicích v zázemí velkých měst nebo v suburbiích, která se rozrůstala do širokého okolí. Rozsáhlé plochy rozparcelované na malé pozemky s nesourodými domky vznikaly rychleji než potřebná občanská vybavenost, navíc zpravidla bez odpovídajícího veřejného prostoru. Hůře dostupné se tak kromě samotného města stalo i základní zboží a služby. Kvůli urbanistické struktuře nových předměstí byli jejich obyvatelé navíc vystaveni – vedle nutnosti každodenního dojíždění – i jisté sociální a kulturní izolaci. Také rozměry domů nebo úroveň soukromí na těsně sousedících skromných zahradách často neodpovídaly jejich původním očekáváním. Zůstal jim však důležitý pocit, že unikli ze „špinavého“ a „nebezpečného“ města, zakotvili v prostředí lidí sdílejících obdobné společenské postavení i hodnoty a zajistili si intimní osobní prostor.