PO SAMETU: jak svoboda, demokracie a kapitalismus ovlivnily plánování a vývoj našich měst?

# demokracie, kapitalismus, Luděk Sýkora, Milan Svoboda, plánování města, Plzeň, po sametu, postsocialistické město, přednáška, svoboda, transformace, urbanismus, územní plánování

Vloženo11. 11. 2019

Text Magdaléna Radová

Přednáškový cyklus Po Sametu – architektura Plzně „na konci dějin“ zahájila 24. října 2019 přednáška Proměny města po roce 1989. Jako první host vystoupil urbanista a krajinářský architekt Milan Svoboda, spoluautor prvního porevolučního územního plánu Plzně. Ve svém příspěvku představil pohled praktikujícího odborníka na nejdůležitější faktory, jež od počátku polistopadové doby formovaly proces vzniku územních plánů. Na plzeňských příkladech pak demonstroval podobu a úskalí následné aplikace těchto plánů v politicko-ekonomickém kontextu devadesátých let. Následovala přednáška sociálního geografa a profesora Univerzity Karlovy v Praze Luďka Sýkory, zaměřená na kritické zhodnocení vývoje postsocialistických měst v průběhu tří porevolučních desetiletí. Luděk Sýkora v ní poukázal na silný vzájemný vztah mezi strukturou společnosti a formováním fyzické podoby měst. Nastínil rovněž výzvy, které před nás staví na jedné straně narůstající sociální diverzifikace a na straně druhé kolektivní mentalita poznamenaná čtyřmi desítkami let fungování nedemokratického režimu a vzpouzející se zpochybnění univerzálních, plošně uplatnitelných řešení.

Fotoreport z průběhu večera
Videozáznam přednášky

V raných devadesátých letech, po více než čtyřech desetiletích centrálního řízení státu, znamenal rychlý přechod k volnému trhu hluboké socio-ekonomické změny. Jak upozornil Milan Svoboda v úvodu své přednášky Plánování měst(a) po roce 1989, úkolem nového územního plánu Plzně tak bylo nejen hledání vhodných nástrojů k tvorbě městského prostředí – vytváření polyfunkčních ploch, integrace dříve opuštěných brownfieldů, náprava škod způsobených dřívějšími megalomanskými dopravními projekty a zamezení masivní expanzi suburbánní zástavby –, ale také umožnění restrukturalizace průmyslu a obchodu v podmínkách kapitalismu. To vše v atmosféře skepse vůči prospěšnosti jakékoliv formy direktivního plánování a v legislativním rámci stavebního zákona z roku 1976, který pojímal územní plánování po modernistickém způsobu jako organizaci funkčního využití území bez přímého vztahu k fyzické struktuře města. Nekoordinovaná formulace vizí ekonomického, strategického a územního rozvoje navíc vedla k upozadění významu plánu, který nakonec působil převážně regulativně bez výraznější možnosti rozvojové iniciativy, upozornil Svoboda.

Transformaci města podstatně ovlivnil i vstup finančního kapitálu nadnárodních společností, které v místním prostředí dokázaly najít cestu k prosazení svých záměrů – například výstavby obchodního centra Plzeň Plaza několik set metrů od historického jádra města nebo hobbymarketu Hornbach v blízkosti hlavního železničního nádraží. Naopak velkým úspěchem porevolučního urbanismu se podle Milana Svobody stalo prosazení regulačního plánu centra města, řešení průmyslové zóny na Borských polích (navzdory všem negativním aspektům, které tato téměř monofunkční oblast má), definitivní opuštění záměru vystavět dálnici v blízkosti historického jádra nebo využití některých průmyslových brownfieldů pro kulturní účely.

Také Luděk Sýkora ve svém příspěvku s názvem Druhé kolo urbánních transformací připomněl, že první desetiletí po roce 1989 se neslo ve jménu „budování trhu bez přívlastku“. Společnost sdílela vizi zavržení modelu centrálně řízené ekonomiky, hospodářského růstu a začlenění státu do mezinárodních struktur. Legislativní a ekonomické reformy uskutečněné v první vlně transformačního úsilí však podle Sýkory samy o sobě nezajistily přechod ke stabilní demokratické společnosti.

Rozvolnění ekonomických pravidel spustilo na počátku devadesátých let v českých městech a jejich okolí řadu transformačních procesů. Postupná deregulace nájemného přinesla komercializaci městských center a jejich postupné vylidňování. Nedostatek koordinace plánování na regionální úrovni způsobil rychlou expanzi měst do krajiny. Vznikala rozlehlá nákupní centra za hranicemi měst a celé komplexy administrativních budov u rychlostních komunikací i dálnic. Masová suburbanizace s mnoha „sídlišti naležato“ nekontrolovaně obklíčila kompaktní města. Všechny tyto fenomény představují problém z hlediska dopravy, životního prostředí, ale také sociální segregace a funkčního vyprazdňování vnitřních částí měst.

Luděk Sýkora upozornil i na to, že vedle fyzické skladby procházela po roce 1989 změnami také struktura městské společnosti. Docházelo k diverzifikaci obyvatel měst i jejich vzájemných vztahů. V současnosti podle Sýkory narůstá počet vyloučených lokalit a „imigrantských“ čtvrtí; zvyšuje se i segregace bohatších vrstev do uzavřených rezidenčních souborů. Profesor Sýkora je přesvědčen, že české společnosti chybí jasně artikulované vize řešení nedostupnosti adekvátního bydlení, dopravních problémů a adaptace na klimatické změny. I po třech desetiletích stále hledáme společenský konsenzus ohledně způsobu navrhování a regulace měst.

Po prvním kole urbánní transformace tak podle Luďka Sýkory procházíme kolem druhým, kdy bychom se měli ptát, jaká města skutečně chceme, a prostřednictvím demokratických institucí bychom měli společně hledat ideální podobu vztahů ekonomických, sociálních i urbanistických, jaké si do budoucna (nejen) ve městech přejeme mít.