PO SAMETU: Jak optimismus 90. let formoval podobu nového režimu a architektonickou reprezentaci jeho institucí?
# Adéla Gjuričová, architektonické večery, architektura, architektura bankovního socialismu, chrámy peněz, demokratický balíček, Jana Pavlová, Plzeň, po sametu, postmoderní architektura, přednáška, sametová revoluce, transformace
Vloženo28. 12. 2019
Text Magdaléna Radová
Přednáškovou sérii Po Sametu: Architektura Plzně „na konci dějin“ završil díl o společenském, politickém a kulturním rozměru porevoluční transformace a o úloze, jakou v této proměně zaujímala postmoderní architektura bankovních budov. Historička Adéla Gjuričová z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky v přednášce nazvané „Demokratický balíček s překvapením“ nastínila vzájemný vztah nezřídka naivních ideálů tuzemské polistopadové společnosti a budování institucí, legislativního rámce i elementární politické kultury demokratického státu. Poté vystoupila historička a teoretička architektury Jana Pavlová, která přítomným představila výsledek svého projektu „Chrámy peněz“, v němž reflektuje fenomén budov tuzemských finančních institucí devadesátých let minulého století a jejich specifického stylu a vsazuje jej do širšího kontextu.
Adéla Gjuričová ve své přednášce připomněla mnohdy opomíjený formativní vliv optimismu a idealistického étosu polistopadových let, v nichž se zrodila řada kolektivně sdílených snů o budoucím směřování země. Tyto sny spoluutvářely podobu veřejné debaty o dopadech transformace a přispěly k nekritickému přijetí onoho pomyslného „demokratického balíčku“ pluralitní demokracie, tržního kapitalismu, konzumního způsobu života a neoliberálního paradigmatu v podobě, v jaké se na Západě formoval od sedmdesátých let minulého století. Právě uvedené sny také bránily kritickému zhodnocení vznikajících mocenských struktur a umožnily omlouvat ústrky a ponížení řady jednotlivců i skupin, které byly vedlejším účinkem radikálních socioekonomických změn. Zároveň v nich ale nebyla zahrnuta artikulovaná představa o institucionálním rámci, v němž by se měly realizovat, a také proto se prvotní sounáležitost společnosti z porevolučních měsíců kvůli rozdílným představám o zúčtování s minulostí a utváření budoucnosti nevyhnutelně rozpadala.
Jak Adéla Gjuričová upozornila, především v českém prostředí výrazně působil sen o symbolickém návratu k první republice, která v dobově idealizovaném pojetí představovala referenční bod prosperity, národní hrdosti a demokracie. Mezi Slováky naopak silně rezonoval sen o slibované federalizaci Československa. Z hlediska formování politické kultury byl podstatný sen vztahující se k vůdčím osobnostem revoluce, k nimž společnost v emocemi nabité atmosféře upínala své naděje a které se tak staly personifikovanými symboly změny. Silné emoce vyvolával také sen o zúčtování s totalitní minulostí. Touha po okamžité spravedlnosti a jasném určení viníků v kombinaci s postupující polarizací politické scény vedla k vyhrocení debaty, která ale nepřinesla ani požadovanou očistu veřejného života od stínů minulosti, ani úlevu a rozhřešení pro společnost poníženou totalitou.
Vůbec nejsilnější byl sen o soukromém vlastnictví a podnikání, které mělo kromě ekonomické prosperity přinést i morální obrodu a ozdravení společnosti. Předkládané reformy prezentované jako návrat k přirozenému fungování však byly ve skutečnosti postaveny na poměrně nových neoliberálních principech, které se na Západě formovaly teprve v osmdesátých letech. Spolu s nimi byl přijat i nový slovník a hodnoty – panovalo přesvědčení, že volná soutěž zbavená omezující byrokratické regulace – ať už v případě trhu, nebo politického soupeření – dokáže zajistit rovnováhu výhodnou pro všechny. Výsledkem bylo rozčarování a zklamání. Velká část společnosti paradoxně pociťovala zradu, přestože právě sny, o které se tito lidé cítili okradeni, byly jedním z faktorů, jež takový vývoj umožnily.
Po příspěvku Adély Gjuričové se pak Jana Pavlová ve své přednášce pokusila ozřejmit původ a význam architektury českých a slovenských bankovních budov devadesátých let minulého století. Přestože tyto stavby bývají často odsuzovány jako pokleslá či komerční vlna doznívající postmoderny, podle autorky mezi nimi při zpětném pohledu nacházíme i řadu originálních objektů, které by si v dějepisu české i slovenské architektury zasloužily více pozornosti. V reakci na debatu o původnosti postmoderní architektury u nás historička architektury zdůraznila jistou kontinuitu polistopadových bankovních staveb s předrevolučními budovami Státní banky československé, v jejichž návrzích i realizacích se už v osmdesátých letech objevovaly postmoderní prvky.
Objekty bank, pojišťoven a spořitelen patřily po sametové revoluci k typologicky nejpočetnějším realizacím, zdůraznila Jana Pavlová. Vzhledem k výstavbě poboček nejen v regionálních centrech, ale i menších městech, se tyto stavby – často velmi výrazných forem – staly nejviditelnějším projevem a symbolem nastupujícího kapitalismu. Téměř neomezené finanční prostředky zadavatelů architektům umožňovaly svobodně naplňovat individuální tvůrčí fantazie. Navzdory tomu charakterizuje většinu dobových realizací víceméně jednotný styl. Vznikal jednak z ideologicky motivovaného odmítnutí modernismu a z příklonu k postmoderní hře významů a forem, ale také, jak už bylo zmíněno, v reakci na vkus nastupující podnikatelské třídy, pro niž luxus a extravagance odpovídaly ideálu individuálního úspěchu, kreativity a sebevědomí.
Pro přiblížení mezinárodního kontextu připomněla Pavlová dvě hlavní linie „korporátní“ architektury formující se v průběhu osmdesátých let, které pak určovaly další vývoj. První z nich – „architektura byrokracie“, nejvýznamněji zastoupená tvorbou ateliéru Normana Fostera – představovala budovy, jejichž tvarosloví se odvíjelo od jisté formy střídmé, funkční elegance. Druhý typ představovala „architektura génia“, reprezentovaná především tvorbou Franka Gehryho. Ta vycházela ze sázky na individuální odvážné formy a proti ideálu efektivity a solidnosti „architektury byrokracie“ stavěla sebevědomí, kreativitu a ochotu riskovat. Tyto hodnoty v sobě nesl i neoliberální diskurz, který se u nás zvláště v oblasti finančnictví a podnikání stal pro devadesátá léta určující, a proto byla právě vývojová linie „architektury génia“ (resp. „architektury štěstí“) v československé architektuře bankovních domů silně reflektována.
Přesto od počátku polistopadového období zaznívaly kritické hlasy poukazující na neetický rozměr architektury přebujelých forem a okázalých gest. S odkazem na prvotní poslání bank, kterým by mělo být efektivní poskytování finančních služeb, začala řada architektů při zachování postmoderní významotvorné konceptualizace využívat v návrzích citace meziválečného funkcionalismu. Ten měl jako autenticky český styl představovat kulturně stabilizující prvek v opozici k nestřídmé expresivitě „bankovní postmoderny“. Přesto většina z bankovních domů realizovaných v prvním porevolučním desetiletí zůstává poplatná zažité představě banky coby okázalého monumentu využívající tradiční znaky reprezentace a inspirující se klasicismem, secesí či stylem art deco.
V druhé polovině devadesátých let sílila kritika těchto budov především ze strany nastupující generace tvůrců. S přibývajícím odhalováním problémů a pochybení finančních institucí se pak objekty bank staly symbolem jak nezdaru architektonického formy, tak etického selhání institucí. Právě bankovní stavby ilustrativně odrážejí hodnotovou neusazenost tehdejší společnosti, která uznávala pluralitní, často neslučitelné ideály a teprve postupně hledala ukotvení vlastní identity, uzavřela Jana Pavlová.