PLZEŇ ZELENÁ A MODRÁ: o městě jako součásti krajiny

# architektonické večery, Jan Richtr, Klára Salzmann, městské zemědělství, Plzeň zelená a modrá, přednáška, zelenomodrá infrastruktura

Vloženo15. 07. 2020

Text Magdaléna Radová

Ve středu 8. července 2020 se v areálu DEPO2015 v Plzni uskutečnil závěrečný díl přednáškového cyklu Plzeň zelená a modrá. Jako první vystoupila krajinářská architektka Klára Salzmann s přednáškou o kráse zdravé krajiny, o příčinách jejího současného kritického stavu a krocích vedoucích k jejímu opětovnému uzdravení. Na ni pak navázal krajinný ekolog Jan Richtr, který hovořil o teorii i praxi plánování zeleno-modré infrastruktury a doposud nevyužitých možnostech městského zemědělství, díky nimž by se města mohla stát udržitelnější a odolnější.

Fotoreport z průběhu večera

Klára Salzmann v úvodu svého příspěvku Povídání o krajině a vodě připomněla, že člověk krajinu využíval a přizpůsoboval ji k vlastní potřebě od počátků civilizace. Až v posledních přibližně 150 letech však lidské zásahy začaly díky novým palivům a technologiím nevratně narušovat rovnováhu přírodních systémů. Problém současného hospodaření dle Kláry Salzmann tkví zejména v naší neschopnosti plně si uvědomit tuto proměnu rozložení sil a přijmout odpovědnost za následky našeho konání. Nadále se ženeme za maximalizací krátkodobého užitku a zároveň ignorujeme zákonitosti a limity krajiny. Příroda je v rámci rozhodovacích procesů vnímána nikoliv jako provázaný ekosystém, ale jako soubor využitelných elementů: vody, půdy, rostlin či zvěře. O jednotlivých složkách přemýšlíme odděleně a oddělujeme je pak i fyzicky rozsáhlým odvodňováním, vysoušením, vysazováním účelových monokultur, regulacemi, usměrňováním a betonováním koryt vodních toků. Přitom jedině jejich propojením vzniká základ pro prosperitu všech forem života.

K rozvratu české krajiny přispělo především zprůmyslnění a nucená kolektivizace zemědělství za minulého režimu. Ani po sametové revoluci se však přístup výrazně nezměnil. Dnes se potýkáme s extrémními problémy s vodou, a to jak s vlnami sucha, tak s povodněmi. Obojí je přímým důsledkem narušení krajiny, která přišla o schopnost vodu zadržet. Hlavními důvody zhoršeného stavu půdy jsou eroze, nadměrné používání chemie a monokulturní pěstování, které má devastující vliv na biodiverzitu a kvalitu, ale i dlouhodobou ekonomickou výnosnost půdy.

Pro napravení současného stavu je podle Kláry Salzmann zapotřebí uvážlivě plánovat obnovu krajiny a hledat funkční kompromis mezi její ochranou a efektivním hospodařením. Součástí tzv. krajinného plánu by se mělo stát budování souvislé krajinné tkáně prostupující celým územím. Nejdůležitější je pak revitalizace říční krajiny, která tvoří základní síť rozvádějící živiny a vláhu. Pod pojmem říční krajina si představme nejen vodní tok na povrchu, ale celý složitý ekosystém: slepá boční ramena, tůně, vodu proudící ve štěrkovém podloží, prameniště a luhy v údolních nivách včetně veškeré vegetace a živočichů, kteří zde žijí. Na závěr přednášky Klára Salzmann na řadě nedávno realizovaných i připravovaných projektů poukázala na absenci jednotné „celostátní“ vize krajinného plánování i na pomalý obrat tuzemských samospráv k zodpovědnému nakládání s krajinou. Právě v měnícím se přístupu a činnosti řady obcí však spatřuje naději do budoucna.

Krajinný ekolog Jan Richtr z pražského Institutu plánování a rozvoje ve své přednášce Modro-zelená infrastruktura, krajina a městské zemědělství představil vybrané záměry a projekty Kanceláře krajiny a zelené infrastruktury IPR, kterou donedávna vedl. Prezentoval rovněž příklady dobré praxe městského zemědělství u nás i v zahraničí (především v USA, kde tento fenomén několik měsíců studoval).

V první části věnované modro-zelené infrastruktuře Jan Richtr zdůraznil myšlenkový posun, který stojí u kořenů současné integrace přírodních prvků do městského plánování. Ještě nedávno bylo městskými inženýry, architekty a plánovači vnímáno jako hlavní kostra města vystavěné prostředí, tedy budovy a technická infrastruktura. V poslední době naproti tomu nabývá na síle proud, který klade důraz na zásadní vliv městské vegetace, která má pro fungování města srovnatelnou důležitost. Snaží se tak naše vnímání měst zasadit do širší souvislosti s okolní krajinou a ukázat, že hlavní benefity vegetace nespočívají jen v její estetické hodnotě, ale že na zdravém fungování městské zeleně závisí hospodaření s dešťovou vodou a místní mikroklima. V souvislosti s tím představil řadu projektů připravovaných a realizovaných v poslední době v Praze, které přírodní prvky ve městě rozvíjejí a podporují.

V druhé části příspěvku se Jan Richtr zaměřil na otázku, zda produkce potravin patří do moderních měst a v jakých formách se s ní můžeme setkat. Věnoval se především komunitním farmám a zahradám ve Spojených státech a zmínil i několik příkladů v České republice. Nejdříve připomněl, že zemědělství bylo nedílnou součástí měst po celou historii. Plodiny se pěstovaly buď přímo uvnitř hradeb, nebo v jejich bezprostředním okolí. Až v 19. století se s novými možnostmi dopravy začaly potraviny dovážet z větších vzdáleností. Rozvoj průmyslových areálů pak jejich produkci z měst pomalu vytlačil. Produkce potravin se zachovala v menší míře na soukromých zahradách a především v dělnických koloniích, kam se v té době za prací stěhovalo nebývalé množství venkovského obyvatelstva. Dnes zásobování potravinami závisí na globalizovaném komplexním dodavatelském řetězci, což by v době krize mohlo být potenciálně riskantní. Často zmiňovaná udržitelnost měst souvisí také s jejich odolností a podle Richtera by potravinová bezpečnost a soběstačnost měla být jednou z našich klíčových priorit.

Nejrozšířenější formou produkce potravin ve městě je dnes soukromé a komunitní zahradničení. Důvodem je narůstající zájem o původ potravin a nespokojenost s nešetrnými metodami průmyslového zemědělství. Zahradničení je také účinný způsob relaxace. V USA jsou navíc komunitní zahrady a farmy často spojeny s řešením sociálních problémů ve vyloučených lokalitách a v některých případech také s hledáním nového využití starých objektů nebo areálů. Další výhodou takového zahradničení může být zpracovávání bioodpadu a kuchyňského odpadu. Jedním z příkladů je farma Brooklyn Grange, která vznikla v New Yorku na střeše velkých železobetonových hal. Také řada zemědělských firem se vrací do měst; většinou se jedná o ty využívající moderní – a prostorově méně náročné – metody produkce.