PLZEŇ ZELENÁ A MODRÁ: o hospodaření s vodou v krajině a ve městě

# Jan Kopp, Jindřich Duras, klimatická změna, Plzeň zelená a modrá, přednáška, zelenomodrá infrastruktura

Vloženo08. 07. 2020

Text Magdaléna Radová

Druhý večer přednáškového cyklu Plzeň zelená a modrá, pořádaného spolkem Pěstuj prostor, proběhl ve čtvrtek 25. června 2020 v areálu Plzeňského Prazdroje, tentokrát s podtitulem „Voda ve městě”. Pozvání přijali hydrobiolog Jindřich Duras, který svůj příspěvek věnoval přetrvávajícím problémům vodohospodářské infrastruktury a znečištění vodních toků, a geograf Jan Kopp, jenž se ve své přednášce soustředil na příležitosti, výzvy a překážky rozvoje využití zeleno-modré infrastruktury na příkladu města Plzně.

Fotoreport z průběhu večera

Jindřich Duras, který již desítky let působí ve státním podniku Povodí Vltavy, zahájil večer příspěvkem s názvem VODA A MY: (ne)očekávané souvislosti. V úvodu zdůraznil, že současný neutěšený stav vodohospodářské infrastruktury tkví především v neschopnosti stanovit jasné strategické priority tak, aby se řešení nezaměřovala pouze na dílčí problémy bez ohledu na výsledné fungování celku. Kupříkladu vodu, kterou pijeme, bychom nejspíše chtěli čistou a zdravou, způsob zacházení se zdroji pitné vody tomu ale vůbec neodpovídá. Naším cílem je také účinná ochrana proti povodním a zadržování vody v krajině; dlouhodobá lhostejnost k dopadům na fungování ekosystémů a reliéfní konfiguraci krajiny, která provází značnou část lidských zásahů, však vede k opačnému cíli. Nedostatek vody přitom s postupující změnou klimatu bude stále palčivější. Voda je totiž významná také jako klimatické médium – vyšší teploty přinášejí intenzivnější období sucha a méně vody v krajině oteplení dále zesiluje.

Často slýcháme o nedostatku vody, na každý metr čtvereční našeho území ale každý rok dopadne průměrně 550 litrů. Sucho tak způsobuje spíše degradace krajiny, která ztrácí schopnost vodu zadržet, a způsob nakládání s dešťovou vodou ve městech, kde místo podpory lokálního vsakování většinu vody odvádíme rovnou do kanalizace. Aby v případě silnějších srážek nedošlo k přetížení kanalizace, existují navíc v rámci sítě tzv. odlehčení, jimiž je dešťová a splašková voda vypouštěna rovnou do řeky. Podle Durase tyto odlehčovací komory představují velmi podceňovaný zdroj znečištění. Do přírodního oběhu se dostává mj. obrovské množství fosforu. Organická součást odpadních vod při rozkladu způsobuje nejen zápach, ale hlavně výrazné snížení hladiny kyslíku, které může vést až k masovému úhynu živočichů v dané části toku. Do řeky vypouštíme také tzv. moderní škodliviny: nejrůznější aromata, barviva, léčiva, dusičnany, kovy i hormony. Vliv těchto látek na metabolické procesy a chování organismů (potenciálně také člověka) je nepopiratelný a značná část z nich není odbourána, ani pokud voda projde čističkou odpadních vod.

Další z těžko pochopitelných praktik současného hospodaření s krajinou Jindřich Duras demonstroval na příkladu vsi Holostřevy. Obec byla jedním z míst silně zasažených letošními povodněmi. Už při letmém pohledu na mapu se tomu ale podle Durase nelze divit. Vrstevnice ukazují, že velkým lánem nad vsí probíhá údolnice, tedy spojnice míst největšího prohloubení, kam stéká voda. Té na zorané ploše nestojí nic v cestě a pokračuje tak rovnou do Holostřev. Z historických snímků je vidět, že před zprůmyslněním zemědělství obyvatelé vesnice, vědomi si tohoto nebezpečí, plochu dělili na úzká políčka probíhající kolmo ke spádu svahu. Vodě tak v cestě leželo množství remízků a vegetace, které ji zadržovaly.

V současné době bychom tak podle Durase měli především zpracovat krajinářské studie a plány, jelikož v mnoha případech lze velkým škodám zabránit na lokální úrovni. Obecně se pak musíme oprostit od současného způsobu myšlení a přestat krátkozrace uplatňovat nejlevnější možná řešení bez ohledu na specifika místa a dopady na přírodu jako celek.

Druhou přednáškou s názvem Příležitosti a bariéry rozvoje zeleno-modré infrastruktury města Plzně na Jindřicha Durase navázal geograf a pedagog Fakulty ekonomické Západočeské univerzity v Plzni Jan Kopp. Na konkrétních příkladech demonstroval obecné překážky, s nimiž se integrace přírodě blízkých opatření do městského plánování potýká, a zároveň možnosti motivace k rozšíření těchto opatření do budoucna.

Jako jednu z hlavních bariér řešení environmentálních problémů na úrovni města jmenoval institucionální fragmentaci správních orgánů, které v důsledku přináší profesně deformované úzké vidění problematiky. Ta ale naopak vyžaduje kontextuální chápání a mezioborovou spolupráci. Řešení Kopp vidí především v informovanosti jednotlivců v institucích, podnicích a úřadech, kteří budou environmentální řešení vnímat jako smysluplná a v rámci předepsaných postupů pak pro ně budou hledat podporu. Kvůli nedocenění důležitosti „zeleno-modrých“ aspektů realizací a laxnímu přístupu zúčastněných často i kvalitně připravené projekty končí konvenčním řešením, v případě hospodaření s vodou například svodem do kanalizace.

Snahy o hledání cest ke sblížení oborů se v poslední době nicméně objevují stále častěji a promítají se i do terminologie, s níž se v této souvislosti setkáváme. Například slovní spojení ekosystémové služby překládá do řeči ekonomů a politiků benefity plynoucí z ekosystémů a přírodních prvků ve městě a pojem modro-zelená (zeleno-modrá) infrastruktura zase usnadňuje propagaci přírodě blízkých opatření jako alternativy k dosavadní infrastrukturní síti v komunikaci s technickými obory. Naopak bariéru v realizaci environmentálních projektů představuje legislativa, která s uvedenými pojmy zatím nepracuje, v historických částech měst také nedostatek prostoru nebo památková ochrana.

Ve sféře příležitostí pro rozvoj zeleno-modré infrastruktury bychom podle Koppa našli řadu motivací. Může jít o motivaci ekonomickou, a to v podobě dotací nebo úspor – například když po realizaci zelené střechy a lokálního vsakování vody zaplatí majitel nemovitosti nižší srážkovné. Důvody mohou být samozřejmě i etické, v současné době probouzejícího se veřejného zájmu o ochranu životního prostředí také politické, případně marketingové. Předpokladem efektivity těchto řešení je ale jasná strategie města, jelikož zeleno-modrá infrastruktura může fungovat jen jako prostorově propojený systém. V kontrastu k tomu můžeme dosud narazit spíše na solitérní řešení bez jednotící koncepce. Důležitým předpokladem úspěchu zeleno-modré infrastruktury je také její kulturní a rekreační přínos pro město. Všechny zásahy by tedy měly přinášet místu co nejvyšší přidanou hodnotu.

Třetí přednáška série s podtitulem „Krajina ve městě proběhne za účasti krajinářské architektky Kláry Salzmann a krajinného ekologa Jana Richtra ve středu 8. července 2020 od 18 hodin v komunitní zahradě PěstírnaDEPO (v areálu DEPO2015).