Poválečná architektura je všude okolo nás. Je to prostředí, ve kterém žijeme

# architektonické večery, architektura, architektura 58-89, BiggBoss, Plzeň poválečná, přednáška, Vladimir 518

Vloženo17. 01. 2023

Text Markéta Hossingerová

Poslední díl přednáškového a diskusního cyklu „Plzeň poválečná“ se uskutečnil 16. prosince v Šafránkově pavilonu LF UK. O architektuře let 1958–1989 promluvil rapper, vizuální umělec a znalec architektury Vladimir 518. Ve své přednášce popsal svoji životní cestu, která ho postupně přivedla k zájmu o město a architekturu. Představil také poslední dílo, které z této jeho pouti vzešlo – monumentální (dvoj)knihu Architektura 58–89, na níž coby editor spolupracoval s řadou historiček a historiků architektury – a nastínil i své plány pro nejbližší budoucnost.

Fotoreport z průběhu akce

Příspěvek Vladimira 518 měl silný osobní rozměr: „Kus dětství, celé mládí a dospívání jsem strávil ve městě, v jeho ulicích a na tratích metra.“ Prostřednictvím obálek časopisů a fanzinů, které vytvářel, ilustroval svou touhu po informacích a po porozumění jakémukoliv tématu, které jej oslovilo, ať už to byla hudba, nebo vizuální umění. „K architektuře mě přivedlo graffiti. Nejprve mě samozřejmě zajímal především parter, ale brzy se můj pohled zvedl směrem vzhůru.“ Odmítl hodnocení sociologů a antropologů, že tvůrci graffiti se tak vymezují vůči městu. Jeho přístup byl naopak „symbiotický“. Uvědomil jsem si, že město nás přitahuje nějakým zvláštním, ale naprosto přirozeným způsobem a že nás vtahuje do hry, aniž bychom o tom mohli rozhodovat.

V roce 2006 Vladimir 518 založil hudební vydavatelství a knižní nakladatelství BiggBoss, o němž hovořil jako o „kulturní laboratoři, okolo které se soustředilo až několik desítek různých umělců. Jako vzor v této souvislosti zmínil legendární Bauhaus. V dalším průběhu přednášky Vladimir představil vybrané publikace z knižní produkce nakladatelství, které se různými způsoby dotýkají městského prostředí (např. publikace o nerealizovaných projektech pražského metra Metrovize či fotografický dokument Osmdesátky) nebo přímo architektury (Hotel Praha nebo právě vydaná kniha Chrámy peněz o české „bankovní“ postmoderně devadesátých let minulého století). Přehledem knih chtěl ukázat, z jakých různých směrů a úhlů pohledu lze na město nahlížet. Ten zájem může přijít odkudkoliv. Město je multivrstevnatý superorganismus.

Následně se Vladimir věnoval knize Architektura 58­–89. Obsáhlé dílo rozčlenil do kapitol, které v chronologickém uspořádání představují nejdůležitější osobnosti české a slovenské architektury a jejich práci v předmětném období. Kapitoly proložil diskusemi, které řeší další témata – například proměny jednotlivých stylů ve 20. století nebo postavení žen v architektuře. V den vydání dvojknihy, na níž Vladimir pracoval více než deset let, došlo k ruské invazi na Ukrajinu, což bylo téměř signifikantní. „Celá ta kniha vlastně kóduje tlak Ruska, se kterým jsme se museli vyrovnávat. Rok 1958 představuje uvolnění po socialistickém realismu, rok 1989 pak vstup do demokratického světa.Zájem o architekturu z tohoto období se podle Vladimirovy zkušenosti začal probouzet velmi pomalu. Sám vzpomínal na to, jak byl před lety pro svůj obdiv ke Karlu Pragerovi vysmíván i urážen.

V další části přednášky se Vladimir 518 zabýval vybranými dobovými stavbami, které reprezentují to nejlepší, co v Československu tehdy vznikalo. Porozumění a vhled do kvalit těchto staveb získával nejen studiem v archivech, ale také mnohahodinovými rozhovory s dosud žijícími autory, jejich následovníky a historiky architektury. Kromě dochovaných budov (někdejší Federální shromáždění, Nová scéna Národního divadla a další) neopomněl ani stavby, které podlehly demolici (např. Hotel Praha, pražský Transgas nebo obchodní středisko Ještěd v Liberci). Bezhlavé bourání považuje Vladimir za nešťastné: „Tady jsme narazili na limity tržního kapitalismu. Není možné dělat z domů hračky, protože to hračky nejsou. A máme-li tu budovy z předcházejících období, které si doslova pipláme – například Vilu Tugendhat – není důvod, abychom si nepiplali i některé ze staveb z období 58–89.

Téma demolic poválečné architektury představuje pro Vladimira zásadní téma. Sám sebe považuje především za aktivistu s intenzivně vnímanou potřebou ochraňovat architekturu. „Musíme dávat pozor na to, co děláme. Myslím ale, že se to podařilo dobře nastartovat.“ Na základě jednoho z dotazů v závěrečné diskusi upozornil na existenci principu tzv. generačního kyvadla, podle kterého se téměř přirozeně a automaticky vymezujeme proti práci našich rodičů, a naopak znovu objevujeme a obdivujeme práci našich prarodičů. „To se týká nás všech. Je nutné si to přiznat a uvědomovat, abychom tomuto principu slepě nepodléhali.

Protože se kniha Architektura 58–89 již vyprodala, směřoval jeden z dotazů v debatě na její reedici. Vladimir potvrdil, že o druhé vydání bude usilovat. Vedle knihy však vzniká také dokumentární film a televizní seriál. Osmidílný seriál by měl být ke zhlédnutí již během roku 2023, film by měl být uveden během nadcházejícího ročníku mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.