Rekonstruovat, konvertovat, nebo bourat? O různých přístupech k poválečné architektuře a jejich prolínání
# architektonické večery, budoucnost, diskuze, Hotel Intercontinental Praha, Hutní projekt Plzeň, Jan Schindler, Karel Zoch, Marek Tichý, Martin Zaiček, Plzeň poválečná, přednáška, rekonstrukce
Vloženo17. 01. 2023
Text Markéta Hossingerová
Zatímco se první dva díly přednáškové a diskusní série „Plzeň poválečná“ obracely do historie, její třetí část se naopak zaměřila na přítomnost a budoucnost architektury vzniklé mezi lety 1948 a 1989 v Plzni i mimo ni. V úvodní přednáškové části prezentovali architekti Marek Tichý a Jan Schindler své zkušenosti s rekonstrukcemi konkrétních budov z poválečného období. Do navazující diskuse na téma „Přítomnost a budoucnost poválečné architektury“ se kromě nich zapojili také architekt Martin Zaiček a vedoucí Odboru památkové péče Magistrátu města Plzně Karel Zoch. Přednáška s diskusí se uskutečnila 30. listopadu v sále SPŠ dopravní v Plzni.
Marek Tichý (TaK Architects) mohl ze svého bohatého portfolia rekonstrukcí a adaptací historických staveb vybírat, ale vzhledem k zacílení celého cyklu na období 1948–1989 padla volba jednoznačně na pražský hotel Intercontinetal z let 1968–1974. Tichý krátce shrnul okolnosti jeho vzniku: „Měla to být výkladní skříň socialismu a zároveň brána do západního světa.“ O hotelu hovořil jako o „gesamtskunstwerku“ – výtvarném díle, kde se prolíná více druhů umění: „Byl vymyšlený tak, aby očím zůstaly skryté všechny technické prvky. Byl to v podstatě dům-socha.“ Zatímco samotnou architekturu hotelu Tichý hodnotil kladně, z urbanistického hlediska, zejména co se týče napojení hotelu na jeho bezprostřední okolí, se podle něj jednalo o zásah velmi problémový.
Navzdory relativně nízkému věku stavby se před zahájením rekonstrukce celá řada jejích konstrukcí nacházela v havarijním stavu. „Máme za sebou desítky až stovky rekonstrukcí staveb z různých období počínaje 11. stoletím a naše zkušenost je taková, že budovy vrcholného socialismu mají největší podíl defektů stavební produkce.“ Nakonec bylo nutné celou budovu hotelu obnažit až na železobetonový monolitický skelet. Celé segmenty se nově vybetonovaly, keramický obklad vertikálních pásů na fasádě se po zdokumentování doplnily a znovu vyskládaly. Náročné bylo hledání dodavatelů, například u keramických tvarovek nebo hliníkových okenních rámů. Při rekonstrukci interiérů zdůrazňoval Tichý důležitost spolupráce s následníky autorů původního projektu.
V právě realizovaném projektu je architektura hotelu nově doplněna o zelené prvky – plochy zelených střech a vertikální zahrady. A značných úprav se má dočkat i bezprostřední okolí hotelu: „Zvětšili jsme plochy veřejného prostoru, které byly v minulosti zabrány pro provoz hotelu a parkování, a umožnili jeho prostupnost.“
Jan Schindler (Schindler Seko Architekti) zahájil svou prezentaci představením svého ateliéru a stručným přehledem uskutečněných projektů. Konstatoval, že studio se nejčastěji zabývá návrhy kancelářských prostorů a bydlení. Následně se zaměřil na projekt rekonstrukce jedné z dominant Plzně – budovy někdejšího sídla Hutního projektu Plzeň a Armabetonu z konce šedesátých let minulého století, jejíž autoři se inspirovali americkými mrakodrapy.
Když Schindler s kolegy začal v roce 2002 připravovat projekt rekonstrukce, byla budova kompletně prázdná a v původním stavu. „Nám se to velmi líbilo. Zejména jsme byli nadšeni exkluzivním místem na nábřeží. Proto jsme se také rozhodli značně proměnit uzavřený parter – prosklít ho, otevřít a vytvořit veřejný prostor, který by nábřeží propojil s centrem města.“ Podobně jako u pražského Intercontinentalu bylo zapotřebí odstranit fasádu z tzv. boletických panelů a „vysvléci“ celou budovu až na ocelovou nosnou konstrukci. Novému plášti architekti vtiskli odlehčenou formu velkoplošným prosklením a využitím co nejsubtilnějších horizontálních prvků.
Velkých změn se dočkal interiér: „Původně byla budova rozvržena do velkého množství malých kanceláří. Cílem investorů však bylo získat flexibilní otevřené prostory.“ Architekti tak z původní dispozice zachovali v podstatě jen hlavní schodiště. Velmi kreativně přistoupili k návrhu nové recepce, kterou vytvořili ze sila z drážního vagonu.
Do následné debaty se kromě Tichého a Schindlera zapojili i Karel Zoch a Martin Zaiček (Slovenská komora architektov, Spoločnosť Jaromíra Krejcara, Archimera). Většina diskutujících se shodla na tom, že architektuře z let 1948–1989 by se měla věnovat stejná pozornost jako architektuře z jakéhokoliv jiného období a stejně by se k ní mělo i přistupovat v rámci památkové péče. Podle Karla Zocha „sice neexistuje žádné pravidlo, jak nakládat speciálně s poválečnou architekturou, ale v každé době se najdou skvělé a hodnotné stavby a úkolem památkové péče je tyto stavby chránit, ať už vznikly před čtyřiceti nebo čtyřmi sty lety.“
Na rozdílnost generačního přístupu v hodnocení architektury z daného období poukázal Jan Schindler svým odmítavým postojem k jejím tvůrcům, kteří „byli často konformní s totalitním režimem.“ Karel Zoch ovšem upozornil na skutečnost, že řada architektů nemohla tvořit pod svým jménem, a Martin Zaiček doplnil, že nelze opominout ani poctivou práci řadových pracovníků projektových ústavů.
Z diskuse vyplynulo, že častým problémem historických staveb bývá ztráta jejich původní funkce i významu. Podle Marka Tichého bychom měli „vnímat architekturu jako živé médium, které je potřeba chránit, ale i doplňovat a obnovovat.“ Je tedy potřeba vždy pečlivě zvážit všechny klady a zápory, a na základě výsledku této úvahy pak přistoupit k rekonstrukci, konverzi nebo i demolici. Martin Zaiček se vymezil proti bourání staveb: „Každá budova má šanci na další život, přestože ztratila původní funkci. Nutným předpokladem je ale vztah architekta k budově, jeho snaha o pochopení původního autora i někdejšího společensko-historického kontextu.“ Obnova architektonických objektů podle něj také představuje zásadní hodnotu v rámci strategie udržitelnosti života na zemi.