František Sammer – hvězda z galaxie Le Corbusier

# architektonické večery, architektura, František Sammer, Le Corbusier, Martina Hrabová, Plzeň poválečná, přednáška, Slovany, urbanismus

Vloženo09. 01. 2023

Text Markéta Hossingerová

Druhá přednáška podzimního cyklu „Plzeň poválečná“ představila další osobnost ze světa architektury, která se významným způsobem zapsala do podoby Plzně druhé poloviny 20. století. Historička umění a architektury a autorka knihy Galaxie Le Corbusier Martina Hrabová se v rámci své disertace věnovala okruhu českých spolupracovníků Le Corbusiera, jednoho ze zakladatelů moderní architektury. Výzkum ji zavedl mimo jiné až do indického Puduččéri (Pondicherry), kde objevila soubor fotografií, který tam zanechal plzeňský rodák a architekt František Sammer. Nález se stal i základem zmíněné knihy. Přednáška se uskutečnila 16. listopadu v budově 20. ZŠ v Brojově ulici v Plzni.

Fotoreport z průběhu akce

V úvodu své přednášky Martina Hrabová krátce přiblížila osobnost Le Corbusiera (1887–1965) a fungování jeho ateliéru v ulici Sèvres 35 v Paříži, kam slavný architekt přijímal „na stáž“ tvůrce z různých zemí celého světa. S nimi pak sdílel svůj myšlenkový svět a svou práci: „Budoval jakýsi malý svět na půdě svého ateliéru.“ Tamní zkušenost získal i více než tucet architektů z meziválečného Československa.

Když se Hrabová vydala do Paříže bádat v archivech Nadace Le Corbusier, předpokládala, že se v dokumentech setká s úplně jinými jmény československých architektů, o nichž je známo, že v Le Corbusierově ateliéru působili. „Jenže v tzv. Černé knize (Livre noir), která obsahuje záznamy o jednotlivých kresbách a jejich autorech, a jež je tedy jednoznačným dokladem o činnosti konkrétních tvůrců, dominovalo úplně jiné jméno – František Sammer.“

Česká literatura přitom Sammera prezentuje jako architekta tvořícího v duchu socialistického realismu, autora plzeňského sídliště Slovany včetně tzv. Superbloku, amfiteátru na Lochotíně anebo spoluautora návrhu směrného plánu Plzně z roku 1949. Jeho činnost před druhou světovou válkou nebyla v české literatuře dohledatelná. „Jako kdyby Sammer předválečný neměl nic společného se Sammerem poválečným. Jako by jeho historická identita zůstávala válkou rozdělená.“ Svým výzkumem Hrabová obraz života Františka Sammera významně dokreslila a doložila, že byl velmi nadaným, schopným a odvážným mužem s dobrodružnou povahou.

Do Paříže se Sammer vydal počátkem třicátých let minulého století jako absolvent plzeňské stavební průmyslovky, aniž dokončil studium na vysoké škole v Praze. Získal místo v Le Corbusierově ateliéru a brzy se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků (v Černé knize jsou zaznamenány desítky jeho kreseb). Sammer, jehož práce pro ateliér byla na rozdíl od většiny ostatních „stážistů“ honorovaná, kromě jiného dozoroval Le Corbusierovy první velké veřejné stavby. Po dvou letech působení v Le Corbusierově ateliéru se Sammer rozhodl odejít. Le Corbusier mu zajistil dobře placené místo v tehdejším SSSR. Sammer zde čtyři roky pracoval ve státem zřízených ateliérech, a dokud to politická situace dovolovala, rozvíjel architektonický konstruktivismus.

V roce 1937 pokračoval do japonského Tokia do kanceláře českého krajana Antonína Raymonda a svou odyseu zakončil v indickém Puduččéri, kde dohlížel na stavbu první moderní betonové budovy v Indii, dormitáře Golconde podle Raymondova projektu. Po celou dobu si velmi živě korespondoval s mnoha svými někdejšími spolupracovníky a přáteli z Le Corbusierova ateliéru.

V roce 1942 Sammer narukoval do britské armády a účastnil se bojů druhé světové války. Všechny jeho osobní věci včetně dopisů a fotografií zůstaly v Indii. Ačkoliv architekt chtěl, nikdy se mu nepodařilo pro ně vrátit. V neklimatizovaném prostoru ášramu ležely až do okamžiku, kdy je objevila Martina Hrabová, která se pro ně musela do Indie vypravit osobně. Nalezená krabice od doutníků obsahovala soubor velmi různorodých fotografií – míst z celého světa, záběrů ze života Sammerovy plzeňské rodiny a momentek zachycujících jeho přátele a kolegy z Le Corbusierova ateliéru.

Po rekonvalescenci z válečného zranění a po patnácti letech v zahraničí se Sammer vrátil domů do Československa. Tento jeho návrat byl podle Hrabové pro jeho někdejší kolegy naprosto nepochopitelný: Dostával nabídky z celého světa, ale všechny odmítl.“ V Československu se pak výrazněji uplatnil do roku 1954 v plzeňském Stavoprojektu a posléze po roce 1965 v Útvaru hlavního architekta města Plzně, kde řešil převážně urbanistické koncepce. Pro svou minulost byl komunisty perzekvován a až do období uvolnění v šedesátých letech musel přerušit kontakt se svými přáteli. „Ti si dokonce mysleli, že zemřel, a když se pak po letech ozval, neskrývali své překvapení.“ Jejich přátelství přirozeně navázala tam, kde skončila, a pokračovala až do Sammerovy smrti v roce 1973.

V závěrečné diskusi zajímal posluchače, stejně jako tehdy Sammerovy přátele, důvod jeho rozhodnutí vrátit se do rodné země a neopustit ji ani po roce 1948. Podle Hrabové bylo tím důvodem Sammerovo celkové vyčerpání po válce: „Při zranění v boji přišel o plíci a vrátil se v podstatě jako částečný invalida. Chtěl už asi prostě být doma. Kromě toho i navzdory své zkušenosti ze SSSR zůstával levicovým idealistou.“ V dalších odpovědích na dotazy byl historičkou naznačen i Sammerův osobní život – jeho vztah se skandinávskou sochařkou Agnes Larsenovou a jeho pozdější manželství s Češkou Ludmilou. Otázky směřovaly i na konkrétní zkušenosti historičky z jejího výzkumu a putování po archivech, dále na její plány do budoucna a na možnosti bádání, které téma českých spolupracovníků Le Corbusiera ještě skýtá.