Je možné být ženou v architektuře, je možné být úspěšnou architektkou

# architektonické večery, architektura, Bohemia, budova SNB, hotel Ural, interiér, Jaroslava Gloserová, Krajská politická škola, Plzeň poválečná, poválečná architektura, přednášky, Růžena Žertová, ženy-architektky

Vloženo07. 01. 2023

Text Markéta Hossingerová

Podzimní přednáškový cyklus „Plzeň poválečná“ navazoval tématem i názvem na festival Den architektury 2022. Architektuře období 1948–1989 v Plzni se díky svému formátu mohl věnovat soustředěněji a podrobněji. Čtyři odborně popularizační přednášky a diskuse zprostředkovaly veřejnosti osudy architektek a architektů i příběhy konkrétních budov, které utvářely podobu poválečné Plzně. Všem zúčastněným však umožnily zacílit i na širší souvislosti v čase i prostoru. Cyklus zahájila přednáška architekta a historika architektury Petra Klímy „Jaroslava Gloserová – architektka nové Plzně“, která se uskutečnila 2. listopadu od 18:00 v hotelu Central, v jedné z nejvýznamnějších realizací plzeňské rodačky.

Fotoreport z průběhu večera

Petr Klíma zasadil život a dílo Jaroslavy Gloserové do kontextu druhé poloviny 20. století, kdy se ženy v architektuře teprve začínaly prosazovat. Rozsah a intenzitu tohoto jevu Klíma doložil přehledem výskytu ženských jmen v odborném časopise Architektura ČSR v letech 1945–1989. Počty žen, jejichž dílo magazín představil, se každé následující dekádě výrazně zvyšovaly.

Téma žen v architektuře po roce 1948 tvořilo úvod Klímovy přednášky. Otázkou „Jakými způsoby se ženy v architektuře prosazovaly?“ se zabýval již coby editor biografické publikace věnované architektce Růženě Žertové. Odpovědět na ni se pokusil při této přednášce přiblížením a letmým porovnáním životních příběhů Gloserové a Žertové. Obě ženy se narodily v roce 1932 a vedle Aleny Šrámkové nebo Věry Machoninové patřily do generace, která se v tuzemské architektuře prosazovala od padesátých let minulého století. A ačkoliv obě vycházely z podstatně odlišného rodinného prostředí, obě dostaly velmi brzy, prakticky v začátku své kariéry, „jako mladé architektky příležitost dělat velké baráky“.

Růžena Žertová se po studiu uplatnila v tehdejším Potravinoprojektu a od roku 1960 ve Státním projektovém ústavu obchodu Brno. Právě toto angažmá jí umožnilo věnovat se stavbám obchodních domů, které se tehdy měly stát výkladní skříní socialismu. Klíma pro prezentaci jejího díla vybral čtyři její obchodní domy – v Košicích, v Ústí nad Labem, nerealizovaný návrh pro Jihlavu a nakonec již téměř ikonický Prior v Pardubicích. U všech těchto staveb ocenil Klíma jejich racionální provozní uspořádání a zároveň i vysokou výtvarnou hodnotu, která se projevovala zejména v originálním a tvůrčím zpracování fasád a také v interiérech.

Právě svým estetickým cítěním a výtvarnou všestranností Růžena Žertová vynikala. (Nevšední byl ovšem i její ohled na stávající prostředí.) Jak Klíma upozornil, „Žertová se chtěla stát výtvarnicí, ale to ji nebylo dopřáno, a tak se stala architektkou“. Od 70. let minulého století navrhovala Žertová kromě interiérových prvků také svítidla a v soukromí vyráběla autorské šperky.

Jaroslava Gloserová pocházela z proletářského prostředí, které jistě přispělo k jejímu vstupu do KSČ po roce 1948. Klíma poukázal na to, že „její vztah ke stranictví by se dal označit jako ambivalentní“; Gloserová sice do jisté míry těžila z toho, že její manžel Hynek Gloser vedl městský Útvar hlavního architekta, na druhou stranu však byla několik let vyšetřována Státní bezpečností a stíhána.

Během svého působení v plzeňském Stavoprojektu se Gloserová podílela na některých urbanistických studiích, z nichž Klíma divákům prezentoval návrh širšího centra Plzně a urbanistický plán pro Bolevec. Oba tyto projekty představovaly radikální modernizaci města v duchu tehdejší doby, kdy se důraz kladl na význam a potřeby individuální automobilové dopravy. Charakteristická byla rovněž nízká míra ohledu na stávající okolí.

Dále se Klíma podrobně věnoval především třem významným solitérním stavbám. Jako první představil realizaci hotelu Central (dříve Ural), který tvoří součást zástavby plzeňského náměstí Republiky. Novostavbě předcházely protesty veřejnosti a neúspěšný boj za záchranu původních domů. Architekturu nově postaveného hotelu nicméně Klíma hodnotí kladně. Ocenil jeho začlenění do okolí nebo jeho výtvarně pojatý interiér.

Jedním ze školních zařízení, která architektka navrhla v sedmdesátých letech pro plzeňská sídliště, se stala někdejší Krajská politická škola Vítězného února na Lochotíně. Komplex pro stranické vzdělávání zahrnoval nejen přednáškové a učební prostory, ale nabízel i ubytování. Zároveň měl kultivovaný interiér budovy symbolickou reprezentativní funkci; naopak exteriér budovy skrývá vzrostlá zeleň. Jistá formální podobnost průčelí stavby s budovou Harvard Graduate Center (1950) v USA, kterou navrhoval tým architektů pod vedením Waltera Gropia, podle Klímy naznačuje „trvanlivost myšlenek a východisek meziválečného internacionálního moderního stylu“.

Jako poslední Petr Klíma podrobněji představil správní budovu Sboru národní bezpečnosti, dnešní Krajské ředitelství policie ČR v Nádražní ulici. Právě tato budova se spolu s dalšími objekty v okolí (obchodním domem Prior, administrativní budovou Hutního projektu s restaurací Bohemia, objektem Státní banky československé nebo Domem kultury ROH) staly součástí poválečné proměny širšího centra, realizované ovšem jen zčásti.

V závěru přednášky Petr Klíma shrnul své hodnocení realizací architektky Jaroslavy Gloserové: „U všech těchto staveb je vidět, že odvedla dobrou a poctivou práci. Svým budovám navíc dokázala vtisknout kultivovanou a lidskou tvář.“ Zanechala po sobě dílo hodné respektu, uvážíme-li navíc, že během práce na řadě projektů přivedla na svět tři děti a zemřela v nedožitých 50 letech.