Osudy moderní architektury na česko-saském pomezí nabízejí příběhy ztrát i znovuobjevení

# architektonické večery, architektura, architektura 20. století, architektura českých Němců, Hans Richter, historie architektury, Julia Bojaryn, Löbau, Martin Krsek, německy mluvící architektura, přednáška, TOPOMOMO, Ústí nad Labem

Vloženo28. 11. 2025

Text Radka Šámalová

Další přednáška věnovaná „německy mluvící architektuře“, která se uskutečnila 19. listopadu 2025 v Semlerově rezidenci v Plzni, se zaměřila na osudy moderní architektury v severočeském pohraničí a sousedním Sasku. Historik Martin Krsek z Oblastního muzea v Ústí nad Labem a Julia Bojaryn z Nadace Haus Schminke se sídlem v německém Löbau popsali, jak se tamější architektonické dědictví po druhé světové válce vytratilo z povědomí a jak se díky novému výzkumu, práci místních badatelů, přeshraniční spolupráci, zahrnující například projekt TOPOMOMO, znovu vrací do příběhu regionu.

Fotoreport z průběhu akce

Třetí díl série, která sleduje různé podoby německy mluvící architektury v českých zemích, se soustředil na oblast Ústeckého kraje a severních Čech, kde se po desetiletí prolínala česká a německá kultura a kde zároveň došlo k mimořádně hlubokému útlumu znalosti místního architektonického odkazu. Ten byl způsoben válkou, poválečným odsunem, ztrátou kolektivní paměti a informací o budovách a jejich tvůrcích, ale také pozdější ideologickou interpretací historie.

Ztracená paměť architektury v severních Čechách 

Historik Martin Krsek otevřel svůj příspěvek konstatováním, že architektura německy mluvícího obyvatelstva v severních Čechách byla po většinu 20. století pro českou historiografii „prakticky neviditelná“. Připomněl, že rostoucí národnostní napětí druhé poloviny 19. století se stále výrazněji promítalo i do stavební praxe. Volba architektů začala být ovlivňována národností a mnohé soutěže či zakázky byly vypsány jen pro české, nebo naopak pouze pro německé tvůrce. Za všechny uvedl Krsek soutěž na městské divadlo v Ústí nad Labem, která byla omezena pouze na architekty německé národnosti. Po vzniku Československa se situace opakovala v obdobném duchu, ovšem s opačným znaménkem. Nové československé státní instituce zadávaly zakázky v pohraničí převážně českým architektům. Funkcionalismus se v té době stal „národním slohem“, což mělo v prostředí s převahou německy mluvícího obyvatelstva působit jako symbol české dominance. V této atmosféře vznikla například česká menšinová škola v Ústí nad Labem podle projektu Josefa Gočára.

Po roce 1938 se situace obrátila a pohraniční města se dostala do zájmu říšských architektů. Místní němečtí tvůrci se ocitli na okraji a jejich postavení ještě oslabily megalomanské plány Třetí říše. Zlom přišel až po roce 1945, kdy podle Krska proběhla „druhá, možná ještě fatálnější ztráta“. Z pohraničí odešla většina obyvatelstva, která nesla znalost místní architektury, jejích autorů i příběhů. Zanikly tak vrstvy paměti, jež běžně udržují historické a kulturní povědomí. Další zásah představovaly poválečné demolice poškozených domů a také likvidace archivů – mnohé dokumentu byly označeny za nepotřebné „německé papíry“ a zničeny. Nezmizely tedy jen samotné budovy, ale i významná část informací, která by umožnila jejich přesné poznání a zasazení do souvislostí.

Krsek popsal, jak se tato situace odrážela i v odborném prostředí. Meziválečné české časopisy se o architekty německého pohraničí téměř nezajímaly a jejich práce se do tuzemského kánonu nedostala. V důsledku toho se severní Čechy po dlouhá desetiletí jevily jako „bílá místa“: region bohatý na modernistické stavby, ale bez známých autorů, bez dochovaných příběhů a bez širšího uznání hodnoty staveb. Změnu přinesla až nová vlna regionálního výzkumu, kterou odstartoval projekt Ústí///Aussig. Ten postupně odhalil stovky dosud neznámých staveb, včetně těch, o jejichž autory se desítky let nezajímalo ani české, ani německé prostředí. Krsek připomněl, že systematická práce v terénu i dochovaný ústecký stavební archiv umožnily identifikovat řadu architektů, jejichž jména byla téměř zapomenuta.

Příkladem je osobnost Hanse Richtera, sudetského Němce narozeného u Šluknova, který působil v Ústí nad Labem i Drážďanech. Navrhl řadu pozoruhodných vil a průmyslových staveb, ale jeho vlastní archiv zanikl při bombardování Drážďan. Díky přeshraniční spolupráci, nově objeveným fotografiím a svědectvím potomků se však daří postupně rekonstruovat jeho život i dílo. Krsek zmínil nedávné úspěchy při záchraně některých Richterových staveb, například funkcionalistické Hellerovy vily v Ústí nad Labem nebo Schindlerovy pletárny v Krásné Lípě, která byla prohlášena kulturní památkou a má se stát místem prezentace Richterova díla. To vše podle něj ukazuje, jak významnou roli hrají v současném poznávání pohraniční architektury místní badatelé a badatelky a aktivní majitelé či majitelky domů.

Modernu v pohraničí formovala touha po pokroku, ne hranice

Druhou část večera uvedla Julia Bojaryn, ředitelka Nadace Haus Schminke v saském Löbau. Ve svém příspěvku představila projekt TOPOMOMO, který se zabývá přeshraničním mapováním modernistické architektury na území Česka, Saska a nově i Polska. Projekt vychází z toho, že moderní architektura v pohraničí vznikala v prostředí úzkých česko-německých vazeb, a proto ji nemá smysl posuzovat podle dnešních státních hranic.

Bojaryn upozornila, že region trojmezí byl v první polovině 20. století dynamickou oblastí silně ovlivněnou průmyslem. A právě průmyslová výroba generovala peníze a touhu po pokroku, což vedlo ke vzniku fascinující modernistické architektury, kterou by člověk v rurálním regionu neočekával – továrny, pletárny, dopravní stavby a nové vily zde vznikaly mimořádným tempem. Výroba v nich se někdy spouštěla i dříve, než byly dokončeny finální stavby. Region byl tehdy skutečnou „zemí experimentů“: prolínaly se zde vlivy Bauhausu s architektonickými školami z Vratislavi a Prahy. Díky tomu v této oblasti vznikla neobvyklá směs modernistických idejí.

V rámci projektu TOPOMOMO vznikla kniha a web mapující 30 výjimečných staveb na obou stranách česko-německé hranice (15 v Německu, 15 v Česku). Osudy těchto budov jsou velmi různorodé: některé byly zbourány, jiné chátrají (například továrna na koberce Ignaze Ginzkeyho ve Vratislavicích), jiné jsou zachovány a slouží původnímu účelu (Schindlerova pletárna v Krásné Lípě, Kino Varšava v Liberci), další získaly nový život jako kulturní centra, školy či místa pro veřejnost (objekt benzínové pumpy v Sachsenburgu slouží pro krátkodobé ubytování). Bojaryn zdůraznila, že cílem projektu není jen dokumentace, ale také vytvoření nového pozitivního narativu regionu — příběhu založeného na společném kulturním dědictví a „víře v pokrok“, která zde modernu původně formovala.

Třetí přednáška cyklu ukázala, že modernistická architektura pohraničí je nejen svědectvím doby, ale jedním z klíčů k pochopení česko-německých vztahů v širším kontextu. Stejně jako v předchozích dílech série se i tentokrát potvrdilo, že architektura může být názornějším i zranitelnějším dokumentem společných dějin než texty nebo jiný archivní materiál. 

Závěrečná část série se uskuteční 10. prosince opět v Semlerově rezidenci a zaměří se na samotnou Plzeň a na to, jak se zdejší architektura a stavební kultura od 19. století vyvíjela v kontextu společenských změn a národní emancipace.

 

Články k předešlým přednáškám z cyklu věnovaného německy hovořící architektuře naleznete na těchto odkazech: 

22. 10. 2025: Architekti mezi dvěma světy aneb jakým jazykem mluvila architektura v českých zemích?

3. 11. 2025: Německy mluvící modernisté výrazně ovlivnili meziválečnou architekturu v Ústí nad Labem, Karlových Varech i Praze