ARCHITEKTURA OSMIČKOVÝCH ROKŮ: uvolňující se poměry 60. let se promítly do společnosti i do plzeňské architektury

# 1968, architektonické večery, architektura, architektura osmičkových roků, architektura pozdní moderny, Breitfelder, historie, historie architektury, hotel Ural, Klíma, občanské protesty, Plzeň, Pražské jaro, přednáška

Vloženo08. 12. 2018

Text Karolína Plášková, Petr Klíma

V pořadí již třetí přednáškový večer z cyklu „Architektura osmičkových roků“ proběhl 7. listopadu 2018 v Hotelu Central, zdařilé realizaci v samém centru historického jádra Plzně postavené v letech 1968–1972. Historik Miroslav Breitfelder nejdříve popsal politický a společenský vývoj šedesátých let minulého století, který vedl k Pražskému jaru – a v důsledku i okupaci Československa „spřátelenými“ vojsky. Na jeho prezentaci navázal architekt a historik architektury Petr Klíma a představil nejvýznamnější stavby realizované v 60. letech v Plzni, které byly inspirovány západními vzory.

Fotoreport z průběhu večera

Miroslav Breitfelder, který působí na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, svůj příspěvek k roku 1968 začal již událostmi roku 1960, kdy tehdejší československý prezident Antonín Novotný vyhlásil amnestii. Mezi propuštěnými byli i političtí vězni z padesátých let, kteří následně usilovali o svou rehabilitaci a návrat do společenského života. V Sovětském svazu byl v té době u moci Nikita Chruščov, který je spojován s destalinizací a řadou liberalizačních opatření. Protože v doposud bipolárně rozděleném světě se rýsovala jako nový významný hráč Čína, musel Sovětský svaz svoji pozornost soustředit na ni a nemohl si dovolit „nepokoje“ ve svých „západních koloniích“. Střední a východní Evropa byla pod jeho kontrolou a jakékoli snahy o vymanění se – navzdory tání a velmi mírnému uvolňování poměrů – se trestaly utužováním „vazalských vztahů“ k SSSR.

Jak Miroslav Breitfelder připomněl, Československo procházelo v první polovině 60. let hospodářskou krizí a jeho ekonomika byla ochromena. Skupina odborníků v čele s ekonomem Otou Šikem navrhovala změnu řízené ekonomiky a zavádění tzv. socialistického tržního hospodářství. V Sovětském svazu to pozorovali s obavami z obnovení kapitalismu, zvláště po provedení první dílčí reformy v roce 1967. Dalším důležitým mezníkem směrem k pražskému jaru byl červnový sjezd Svazu československých spisovatelů, na němž zazněla kritika režimu a kde spisovatelé přednesli manifest proti kulturnímu byrokratismu, cenzuře a zasahování politiků do kultury. Taková troufalost – zvlášť po tom, co byli spisovatelé „poučeni“ tajemníkem ÚV pro kulturu o tom, jak by na sjezdu měli vystupovat – vzbudila odezvu. Komunistická strana v odvetě sebrala spisovatelům poměrně svobodomyslné a hojně čtené Literární noviny a převedla je do kompetence Ministerstva kultury (v dubnu 1968 pak noviny zanikly pro nezájem čtenářů). Svaz spisovatelů nicméně mohl v roce 1968 Literárky obnovit pod názvem Literární listy.

Události pak nabraly spád v lednu 1968, kdy byl prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen tehdejší první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček, kterého navrhl prezident – a do té chvíle i první tajemník ÚV KSČ – Antonín Novotný jako kompromisního kandidáta. Alexander Dubček vnesl do československé politiky odlišnou politickou kulturu a uvolnění atmosféry, za což byl také kritizován konzervativnějším křídlem KSČ i ze strany sovětského vedení. Jeho reformy například ukončily cenzuru tisku a umožnily spolkovou činnost. Vznikl tak například Klub 231, ve kterém se organizovali bývalí političtí vězni, a KAN – Klub angažovaných nestraníků. Obě tyto iniciativy, tradicionalisty v komunistické straně označené za nepřátelské, mimo jiné vážně uvažovaly o kandidatuře v nadcházejících volbách. V březnu 1968 pak po nátlaku stranických kolegů abdikoval prezident Antonín Novotný a byl nahrazen Ludvíkem Svobodou. Miroslav Breitfelder upozornil, že to byl ještě Novotný, který v roce 1966 odvrátil první Brežněvovy úvahy o vojenské intervenci do Československa. Prologem pro pozdější vstup pěti „bratrských“ armád se stalo cvičení vojsk Varšavského paktu, naplánované na květen 1968. Uskutečnilo se i přes nesouhlas českých komunistů a část vojáků pod sovětským velením svůj pobyt pod různými záminkami protahovala až do začátku srpna.

Na konci června 1968 vznikl manifest Dva tisíce slov, ve kterém spisovatel Ludvík Vaculík odmítl Akční program KSČ a vyzýval k reformě komunistické strany a k aktivizaci československé veřejnosti proti tlaku sovětského vedení. Sověti pak pozvali české představitele „na kobereček“, a tak se na konci července Alexander Dubček se svými kolegy setkali s Leonidem Brežněvem a jeho suitou v Černé nad Tisou. Českoslovenští politici se odtud sice vítězoslavně vrátili, ale jiná skupina ve vedení KSČ (Biľak, Indra a další) mezitím požádala Brežněva o „pomoc“. V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československé socialistické republiky. Jak v závěru podtrhl Miroslav Breitfelder, pražské jaro nicméně nebylo pouhým mocenským soubojem reformních komunistů s jejich rigidními spolustraníky, ale vzepětím velké části společnosti, souvisejícím s uvolněním atmosféry v celé Evropě.

Svobodnější smyšlení a následování západních vzorů se projevilo i v architektonické tvorbě šedesátých let. Českoslovenští architekti měli větší přehled o dění na mezinárodní scéně (především díky zahraničním časopisům) a někteří z nich se dostali i na studijní cesty do západní Evropy. Pozdní modernismus, v Československu zprvu osobitě „zabarvený“ mimořádně úspěšnou prezentací státu na Expo 1958 v Bruselu, ovládl diskurs tuzemské architektury. To také ve své přednášce doložil Petr Klíma z pořádajícího spolku Pěstuj prostor. Po letmém představení architektury padesátých let se zaměřil na několik zdařilých plzeňských realizací, jejichž projekty vznikly právě v šedesátých letech a hlásily se – byť s jistým zpožděním – k soudobým trendům ve světě.

S bruselským úspěchem československé prezentace i vybranými exponáty Plzeňany seznámila již rok po Expu výstava s názvem „Brusel v Plzni“ uspořádaná na městském výstavišti. Svěží prostorová instalace se v místě vstupu areálu objevila již o několik měsíců dříve u příležitosti výstavy Škodových závodů a znovu pak v roce 1960. Výsostné místo v plzeňské architektuře šedesátých let však zaujímá výstaviště zejména díky několika pavilonům a dalším drobným stavbám postaveným podle návrhu architekta Klementa Štíchy (pavilon s tržnicí vyprojektoval Jaromír Barborka, další stavby byly posléze realizovány dle návrhů Vladimíra Belšána a Miloslava Sýkory). Objekty jako viecha, koliba, salaš, lovecká chata či plzeňská pivnice byly osobitou syntézou bruselské estetiky a motivů z lidového stavitelství. Vznikly v letech 1965–1967 u příležitosti uspořádání prvních ročníků mezinárodní přehlídky potravinářského průmyslu EX Plzeň.

V letech 1964–1967 byl postaven hotel Škoda, který spolu s budovou ředitelství Škodových závodů dotvořil dlouho nedokončený prostor náměstí Českých bratří. Budovu, která měla původně sloužit jako ubytovna pro zahraniční pracovníky Škodovky, navrhl architekt Václav Kubeš jako kombinaci třináctipodlažní věže s jednolůžkovými a dvoulůžkovými pokoji a horizontální podnože, v níž se nachází jídelna, bar a salonky. Na výškové části stavby se – jako na jedné z prvních v Plzni – uplatnila zavěšená fasáda z boletických panelů.

Populární kompoziční spojení výrazné vertikály s nízkou horizontální hmotou využili i autoři souboru administrativní budovy „Hupro“ a restaurace Bohemia František Kozák, Vladimír Belšán, Josef Kylián, Jaroslava Gloserová a Jana Zikmund. Experimentální stavba z let 1965–1969 využívala tehdejší technologické výdobytky – například montovanou ocelovou konstrukci (bez „mokré stavby“ se urychlila výstavba) či přestavitelné plastové příčky; z plánované klimatizace nicméně nakonec sešlo. Novostavbě, jejíž 56 metrů vysoká věž měla tvořit dominantu nově koncipovaného nábřežního prostoru, musela ustoupit část „přestárlé“ zástavby Pražské ulice (tehdy Marie Škardové). Ze záměru vytvořit novou část centra se solitéry v zeleni se však realizovala jen malá část. V letech 2002–2004 proběhla generální rekonstrukce objektu podle návrhu Jana Schindlera z pražského ateliéru 4A architekti.

Na nábřeží byl v roce 1968 otevřen také obchodní dům Prior, vedle obchodních domů v Bratislavě a Košicích jedna z prvních tří staveb svého druhu v poválečném Československu. Tyto budovy měly sloužit pomalu bohatnoucí společnosti a brzy se staly místem i symbolem „socialistického konzumu“. Projekt plzeňského Prioru vzešel z vnitroústavní soutěže plzeňského Stavoprojektu, v níž se svým návrhem zvítězili architekti Zbyněk Tichý, Václav Zoubek a Jaroslav Peklo. Čtyřpodlažní budovu koncipovali jako tvarově střídmý kubus rozdělený na část prodejní (směrem do Americké třídy) a skladovou (k Nádražní ulici). Jeho obvodový plášť tvořily lehké panely boletického typu s vnější vrstvou z hliníkových kazet. Pouze v ploše zadní fasády byly panely osazeny sklem chodopak. Zatímco první a druhé patro autoři navrhli bez oken – pro prodej většiny sortimentu nebylo přirozené osvětlení zapotřebí –, parter byl prosklený a poslední podlaží, kde se nacházely kanceláře, bufet a učňovské středisko, bylo osvětleno pásovým oknem. Železobetonová nosná konstrukce měla na tehdejší zvyklosti poměrně velký rozpon 12 × 12 metrů a bezprůvlakové stropy se začaly prohýbat a způsobovat trhliny v příčkách ještě během výstavby. Stropní desky musely být dodatečně „vyztuženy“ ocelovými průvlaky; k otevření obchodního domu mohlo dojít jedině díky výjimce z tehdy platných norem.

Jednou z klíčových staveb pozdních šedesátých let se stal i zimní stadion, vyprojektovaný Vladimírem Urbancem, Pavlem Janečkem a Ladislavem Švábkem ze Střediska architektonické tvorby v Mariánských Lázních, kteří se svým návrhem uspěli roku 1964 v soutěži KPÚ Stavoprojektu. Přestože se pro umístění objektu zvažovaly i jiné lokality, nakonec bylo vybráno Štefánikovo náměstí, jehož horní partie sloužila pěstění kultury těla už od počátku století a kde se hokej provozoval od konce dvacátých let (umělá ledová plocha vznikla v roce 1950). Nosnou konstrukci, jež se v tomto případě „stala architekturou“, tvoří jedenáct tzv. deltoidů, jimiž jsou předpjatá ocelová lana kotvena do železobetonové konstrukce tribun. To autorům umožnilo koncipovat boční stěny stavby jako nenosné a jejich velkorysým prosklením – spolu s rozměrným střešním světlíkem a tabulkovými skly vloženými mezi deltoidy – přivést do interiéru přirozené světlo.

Mezi klíčové realizace z přelomu šedesátých a sedmdesátých let se řadí rovněž hotel Central (původně Ural), ve kterém se přednáškový večer konal. Budova byla postavena na základě návrhu architektky Jaroslavy Gloserové, který byl vybrán v úzké vnitropodnikové soutěži Stavoprojektu. Novostavbě musela ustoupit památkově chráněná barokně-klasicistní budova č. p. 232 s gotickým základem a renesančním zdivem – původní sídlo hotelu Central (dříve U Zlatého orla). To vyvolalo protesty a pokusy o záchranu cenné stavby u odborné i laické veřejnosti. Ministerstvo kultury rozhodlo o odnětí památkové ochrany na základě projednání návrhu novostavby třemi zástupci Svazu architektů v lednu 1968. Architektům však – kromě jiného – nebyly známy závěry stavebně-historického průzkumu, který prokázal, že historický dům je oproti původním předpokladům výrazně cennější. V účelovém jednání městského Útvaru hlavního architekta patrně sehrálo roli působení Hynka Glosera, manžela Jaroslavy Gloserové, ve funkci vedoucího této organizace. Navzdory protestům zástupců odborné i široké veřejnosti a snaze ministra kultury historickou stavbu zachránit prosadilo vedení města v dubnu 1968 stržení domu. Novostavba hotelu, na jejíž podobu měli výrazný vliv i plzeňští památkáři, kteří návrh připomínkovali, byla dokončena v roce 1972. Dodnes patří mezi nejkvalitnější plzeňské realizace druhé poloviny minulého století.

V druhé polovině šedesátých let – v roce 1966 – byl schválen i nový směrný územní plán města zpracovaný v letech 1962–1964 týmem architektů vedeným Zbyňkem Tichým. Projekt počítal s modernistickou přestavbou Plzně včetně rozsáhlých asanací a důraz kladl především na individuální automobilovou dopravu. Jak v závěru podotkl Petr Klíma, s dopravními tepnami svedenými do centra města se Plzeň potýká podnes.

Literatura:
Petr Domanický, Lesk, barvy a iluze. Architektura Plzně v šedesátých letech, Plzeň 2013.
Robert Šrek, Zimní stadion v Plzni, in: Rostislav Švácha (ed.), Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012, Praha 2012.