ARCHITEKTURA OSMIČKOVÝCH ROKŮ: o vlivu přelomových událostí let 1948–1953 na plzeňskou společnost a ideály v architektuře i v tvorbě města
# 1948, architektonické večery, architektura, architektura osmičkových roků, Český rozhlas Plzeň, demonstrace, Grasse, historie, historie architektury, moderní architektura, Památník národního osvobození, Plzeň, pomník vojáků americké armády, přednáška, Šlouf, společnost, urbanismus
Vloženo14. 11. 2018
Text Karolína Plášková, Petr Klíma
Druhý díl podzimního cyklu přednášek o architektuře osmičkových roků v Plzni proběhl 24. října 2018 v budově Českého rozhlasu Plzeň, postavené podle návrhu kolektivu architektů vedeného Karlem Tausenauem mezi lety 1947 a 1956. Tehdejší projekt vycházel ještě z ideálů meziválečného funkcionalismu. Brzy poté se podmínky v Československu změnily, což mělo vliv i na směřování architektury a urbanismu. O událostech v Plzni mezi roky 1948 a 1953 hovořili historik Jakub Šlouf a architekt a urbanista Lukáš Grasse.
Jakub Šlouf, působící v Ústavu pro studium totalitních režimů a Národním archivu, se zaměřil na společenskou atmosféru a občanské protesty u památníku Národního osvobození (pomník T. G. Masaryka) a pomníku vojáků americké armády (dnes památník „Díky, Ameriko!“) v letech 1945–1953. V úvodu svého příspěvku předeslal, že poválečná společnost byla rozdělená, a to jak politicky, tak kulturně. Nejzásadnějšími osami štěpení byly vztah k první republice a jejím prezidentům Tomáši G. Masarykovi a Edvardu Benešovi a také politické směřování státu – buď k Západu, nebo k Východu. Řadu tehdejších politických kauz nicméně nelze interpretovat na základě takto přehledného kódu, a to ani po převzetí moci komunisty v roce 1948.
Zmíněné rozštěpení lze podle Jakuba Šloufa demonstrovat účastí opozičních skupin na shromážděních u plzeňských pomníků u příležitosti výročí významných událostí. Pomníky a památníky představují symbolické prostředky postojů ve společnosti, ve veřejném prostoru; jejich význam se formuje nejen estetikou, ale i kontextem vzniku a následným využíváním. U plzeňských pomníků probíhaly interpretační boje o minulost i současnost mezi různými kulturními křídly společnosti.
V květnu roku 1948 proběhly v Plzni, osvobozené před třemi lety americkou armádou, masivní demonstrace. Jednalo se o největší projevy občanské nespokojenosti od únorového převratu, upozornil Šlouf. Důležitou roli sehrál i pomník americkým vojákům padlým za druhé světové války, jehož základní kámen byl položen v roce 1947 (při této slavnosti ještě zaznívala proamerická hesla). Po Únoru však panovala snaha reinterpretovat význam blížícího se výročí osvobození – KSČ zastávala verzi, že se Plzeň osvobodila sama a že následný příjezd americké armády není potřeba zmiňovat. Velké oslavy se neplánovaly, oficiální shromáždění bylo svoláno na náměstí Republiky již na 5. května (přestože Plzeň byla osvobozena 6. května 1945). Po jeho skončení však mnozí žáci a studenti v okolí skoupili americké vlaječky a zapíchali je do trávníku okolo základního kamene pomníku. Lidé se u pomníku scházeli i následující den; příslušníci místní SNB na spontánní akci nebyli připraveni a zpočátku ji víceméně tolerovali. Další tichý protest se konal po oficiální státní tryzně po úmrtí prezidenta Edvarda Beneše v září. Lidé nesouhlasili, že komunisté Beneše prezentovali jako svého stoupence, a namísto ke katafalku odnesli věnce památníku Národního osvobození se sochou T. G. Masaryka.
Oba pomníky tak pro plzeňskou společnost představovaly určitý symbol vzdoru, což se potvrdilo i na konci května 1953 po ohlášení měnové reformy. Ta totiž měla dopad na všechny, ať už byl člověk dělník, nebo buržoazního původu, ať byl členem KSČ, nebo jejím odpůrcem. Komunistická strana se spoléhala na své členy a spustila vnitrostranickou kampaň, v níž měli členové strany přesvědčovat a mírnit své kolegy. Jenže i straníci byli velmi nespokojeni. Ve Škodových závodech v pondělí dělníci zorganizovali stávku a vyšli s transparenty do ulic, kde oslovovali další obyvatele Plzně, aby se připojili. Protože dělníci byli považováni za „nedotknutelné“, lidem v průvodu jejich iniciativa dodávala odvahu – účastníci protestů obsadili radnici, vyhodili z okna busty komunistických politiků, ukradli vůz SNB a ozdobili ho státní vlajkou a portrétem Edvarda Beneše a vydali se průvodem k pomníku americké armády.
Základní kámen pomníku už byl tehdy odstraněn a nahrazen květinovým záhonem – ten demonstrující na protest vypleli. Průvod pak pokračoval k památníku Národního osvobození se sochou T. G. Masaryka. Státní bezpečnost na to vůbec nedokázala zareagovat a plzeňští představitelé KSČ byli pod tlakem za nezvládnutí situace. Jako odvetu se rozhodli strhnout sochu T. G. Masaryka (ostatně v jiných městech Československa k tomu došlo již dávno), kterou následně nechali roztavit. Za účast na protestu následovaly tresty – většinou však nikoli pro přímé účastníky z řad dělníků. Jak uvedl Jakub Šlouf, jednalo se spíše o vykonstruované procesy s lidmi se špatným kádrovým posudkem, tedy o bývalé majetkové a politické elity meziválečné éry. Tito lidé byli vystěhováni ze svých bytů, často velmi drasticky během několika dnů a bez náhradního ubytování či kompenzace, což později odsoudila i sama komunistická strana.
Na téma bydlení navázal urbanista Lukáš Grasse (z ateliéru gogolák+grasse) s příspěvkem o urbanistických koncepcích pro Plzeň. Grasse, který se vizím plánování měst v druhé polovině 20. století věnuje ve své dizertační práci, si v případě Plzně za „průvodce“ zvolil Františka Sammera, významného plzeňského architekta, který namísto vysokoškolského studia zvolil praxi u slavného Le Corbusiera a později působil v Sovětském svazu či v Japonsku u Antonína Raymonda. Do SSSR Sammer odešel fascinován komunistickým hnutím a levicovými teoriemi, v nichž spatřoval příslib svobody tvorby.
Po druhé světové válce se Sammer rozhodl vrátit do Československa a zúročit zde své zkušenosti, přestože ho Le Corbusier lákal zpět do svého ateliéru. V rodné Plzni začal působit s Jindřichem Krisem, se kterým se potkal na vojně. Podíleli se společně například na obnově venkova (za války existovaly plány na jeho germanizaci) či přípravě nového územního plánu pro Plzeň. Plán města z let 1948–1949 vypracovali Sammer s Krisem podle tezí funkcionalistického města, s asanací širšího centra i výstavbou moderních sídlišť. Po Únoru se však Československo – tehdy již zcela ve vleku Sovětského svazu – přihlásilo k architektuře socialistického realismu, vyznávající tradicionalismus, návrat k lidovému umění a „národní estetice“, což František Sammer těžce nesl. Později se vyjádřil v dopise Antonínu Raymondovi takto: „My jsme měli těžké doby, které teď jsou nazývány obdobím kultu osobnosti – bylo to, krátce řečeno, období teroru… Trpěla tím především oduševnělost tvůrčího procesu.“
V období „sorely“ vznikl například Stalinův pomník na dnešním Anglickém nábřeží, odhalený v roce 1953 (a odstraněný o devět let později) či první etapy sídliště Slovany. Po druhé světové válce nastala bytová krize a bylo nutné stavět rychle. První typizované objekty však byly ještě cihlové. I když urbanistické principy i estetické projevy funkcionalismu a sorely byly různé, základní myšlenky měly obě ideologie obdobné – vytvořit nová a krásná města pro každého. Po smrti Stalina v roce 1953 jeho nástupce Nikita Chruščov socialistický realismus a jeho zdobnost naopak odmítl a architekti navázali na funkcionalistická východiska se snahou o zprůmyslnění architektury a typizaci staveb. František Sammer se od poloviny padesátých let začal stahovat do ústraní a věnovat se spíše teorii. Vedoucím posledních etap výstavby sídliště na Slovanech byl architekt Jaroslav Hausner. Nový směrný územní plán Plzně pak v letech 1962–1964 se svými spolupracovníky vypracoval Zbyněk Tichý. I v něm se však základní východiska poválečného plánu architektů Sammera a Kriseho odrazila.