Cyklus Od Západu nefouká? uzavřel Aleš Kubalík ze studia Sporadical představením projektů pro Plzeň

# Aleš Kubalík, architektonické večery, architektura, diskuse, Jana Tichá, od západu nefouká?, přednáška, současná architektura, Sporadical, teorie architektury, Zlatý řez

Vloženo13. 01. 2022

Text Marie Kordovská

Závěrečný díl přednáškové a diskusní série „Od západu nefouká? Plzeňští architekti zvou“ měl tematizovat vývoj české architektury od devadesátých let minulého století dodnes. Teoretička a kritička architektury Jana Tichá však naneštěstí onemocněla, na poslední chvíli ji nahradil architekt Aleš Kubalík, který ji do Plzně pozval. Svůj příspěvek přednesl 15. prosince v kulturním centru Papírna Plzeň.

Fotoreport z průběhu večera

Aleš Kubalík od počátku své kariéry působí v pražském ateliéru Sporadical, který založil na přelomu tisíciletí spolu se čtyřmi kolegy. S výjimkou odchodu Petra Jandy studio funguje v původním složení. Realizace ateliéru se nacházejí na různých místech naší země, včetně například Dolních Břežan. Za návrh tamější sportovní haly získala kancelář Sporadicalv roce 2018 Českou cenu za architekturu. Aleš Kubalík se však ve své prezentaci soustředil na projekty určené pro Plzeň. Většina z nich na realizaci teprve čeká, jiné se nikdy realizovat nebudou.

Svoji prezentaci architekt zahájil návrhem Malostranských jezírek – úpravy krajinného území na pravém břehu Radbuzy v sousedství Škoda sport parku v Plzni-Doudlevcích. Kubalík s kolegy se v návrhu snažili neinvazivními zásahy malého měřítka podpořit využitelnost území i jeho prostupnost, aniž by měnili jeho charakter „městské divočiny“. Navrhli proto cyklostezky, lavičky a hlavně krajinné a zahradní prvky: jezírka podporující růst rostlin (biotopy), „křovité“ skulptury, proutěné přístřešky a další drobné objekty.

Podobně střídmý princip architekti ze studia Sporadical uplatnili i v návrhu úpravy někdejší konečné stanice tramvaje na Borech. V místě klíčového vstupu do Borského parku, v jeho severozápadním cípu autoři navrhli menší podlouhlou stavbu, která se má stát vstupní branou na území parku. Jejich cílem bylo vytvořit razantní přechodovou zónu a z objektu vytvořit „blánu“ diagonálně přetínající nároží a oddělující tak vydlážděnou ulici a „zelený“ park. Dům bude mít kavárnu, sociální zařízení a půjčovnu sportovního vybavení. Projekt by se měl realizovat patrně již v letošním roce.

Poněkud improvizovaný charakter přednášky dal větší prostor diskusi s diváky, kteří se zajímali o Kubalíkův vztah k teorii architektury (právě díky němu architekt do Plzně pozval Janu Tichou, zakladatelku a dlouholetou šéfredaktorku časopisu Zlatý řez a stejnojmenného nakladatelství). Za nejvýraznější změnu, kterou do jeho uvažování přinesla teoretická reflexe architektury, Aleš Kubalík považuje zhodnocení staveb ze sedmdesátých let minulého století. Podle něj je jeho generace první, která architekturu tohoto období nepovažuje za méněcennou.

Z tohoto myšlenkového základu vyrůstá i projekt přístavby k pražské sportovní hale Folimanka, v němž architekti bezprostředně navázali na tvarosloví původní stavby z let 1973–1976, jejíž návrh vypracoval Jiří Siegel. Sám Kubalík věří, že rozšířením funkcí haly objektem přístavby je možné prodloužit životnost původní haly, aniž by její vzhled změnila zásadní rekonstrukce. Díky tomuto projektu si architekt více uvědomuje rozporuplné názory, které na architekturu vzniklou před listopadem 1989 panují a s nimiž se ve své práci vyrovnává. I proto považuje četbu teoretických textů o architektuře za přínosnou i pro architektonickou praxi.