Od Západu nefouká? Brněnský architekt Svatopluk Sládeček hledá ve stavbách radost

# architektonické večery, architektura, diskuse, figurkativní architektura, Jiří Zábran, New Work, od západu nefouká?, přednáška, radost, scénografie, současná architektura, Svatopluk Sládeček, Tereza Nová

Vloženo13. 01. 2022

Text Marie Kordovská

Pozvání architektky Terezy Nové a jejího kolegy z ateliéru Pro-story Jiřího Zábrana do přednáškové a diskusní série „Od Západu nefouká? Plzeňští architekti zvou“ přijal architekt Svatopluk Sládeček. Zakladatel brněnského ateliéru New Work v první prosincový den roku 2021 v kreativní zóně DEPO2015 promluvil o své inspiraci a obecnému přístupu k architektuře; v druhé polovině své přednášky se podrobněji zaměřil na vybrané realizace. Večer pak zakončila jeho živá diskuse s Jiřím Zábranem a diváky.

Fotoreport z průběhu večera

Svatopluk Sládeček založil svůj ateliér New Work (odkazující v názvu na New York coby centrum modernistické architektury) v rodném Zlíně, brzy jej však přesunul do Brna, kde působí dodnes. Základem a zároveň i cílem Sládečkovy praxe je radost. Tu se snaží vložit nejenom do procesu navrhování, ale i přímo do staveb. Inspiraci často nachází v technických či průmyslových stavbách – v bunkrech, kůlnách, silech, továrnách –, jež ho zaujmou stavitelskou prostotou, účelností, výrazností a právě radostí, kterou v architektuře hledá. Ta se podle Sládečka v těchto „stavbách v syrovém stavu“ objevuje proto, že technické budovy jsou stavěny bez nároku na reprezentaci – radost vychází z jejich prosté existence. Svůj vzhled získávají, protože jsou produktem ryze technického uvažování, a nemohou tedy ani vypadat jinak. Přesto jim ale nechybějí architektonické kvality – Sládeček si stavby, které ho zajímají, pečlivě vybírá. Nazývá je „figurky“ a jejich architekturu potom figurativní, respektive „figurkativní“.

Podle vlastních slov se Svatoplukovi Sládečkovi občas bezděky stalo, že místo aby se architekturou v syrovém stavu pouze inspiroval, podařilo se mu jí spíše obkreslit. Za tento případ považuje polyfunkční dům v Uherském Hradišti, takzvaný „Květák“. Budova se nachází na nároží, které mělo nevyhovující proporci. Úvodní Sládečkovy návrhy objektu, které nároží kopírovaly, nevypadaly dobře, a tak se architekt nakonec obrátil k architektuře sila, které stojí na kraji Uherského Hradiště. Budova tak do nároží vystupuje vlnovkou, která opisuje tvar nádrží sila přimknutých k sobě. Přesto zde nejde o pouhé „obkreslení“, vlnovka do prostoru vstupuje volně a současně odkazuje na dekorativní oblouky na sousední synagoze. Na této stavbě lze podle Sládečka také dobře ilustrovat jistý paradox architektury: přestože ji vnímáme jako něco trvalého, dlouhodobého, stavby ve své původní podobě mají životnost přibližně 15 let, potom potřebují větší zásahy a rekonstrukce. Nový majitel „Květáku“ například přednedávnem nechal nahradit původní keramický obklad na fasádě bílou omítkou, čímž se – k lepšímu – proměnila atmosféra celé stavby i okolního prostředí.

Svatopluk Sládeček a jeho ateliér se často věnují návrhům rodinných a rekreačních domů. Jejich realizace podle architekta závisí na tom, jak si autoři návrhu porozumějí s klienty. Každá taková stavba je tedy osobitá a proměňuje se v čase. Architekt během přednášky představil výběr takových staveb – ten, co stojí nejblíže Plzni, se nachází v Hoštičkách u Klatov, další dva najdeme například v Telnici u Ústí nad Labem. Rozsahem podobná je pak rekonstrukce veřejného prostranství ve Fryštátu. Zadavatelem zde bylo město, a tak projektování i přijetí výsledné realizace představovaly dlouhodobý proces. Jak Sládeček upozornil, i v případě té nejmenší stavby se totiž v tomto kontextu projeví, že architektura je projevem moci. I drobný objekt lidem změní způsob vnímání daného prostředí.

Architekt publiku přiblížil i nikdy nerealizovaný soutěžní návrh kanceláře New Work na novou podobu pražského letiště. Základní ideou pozoruhodné studie bylo promítnout estetiku historického centra Prahy do podoby letiště, které se od středu města nachází „za devatero sídlišti a devatero zahrádkářskými koloniemi“. Letištní halu tak v návrhu architekti podepřeli masivními betonovými oblouky, které evokovaly pražská podloubí nebo Karlův most. Nápad s naddimenzovaným obloukem pak autoři promítli do podoby radnice v Šarovech, která se v současnosti realizuje.

Svatopluk Sládeček se okrajově věnuje i divadelní scénografii. V této disciplíně se podle něj architektura podnětným způsobem setkává s kulturním prostředím; jinak tyto dvě sféry obvykle zůstávají oddělené. Konkrétně Sládeček navrhl například scénu pro hru Divadla Na Zábradlí Korespondence V+W nebo pro Moliérovu hru Zdravý nemocný v podání Divadla Petra Bezruče v Ostravě.

Svoji přednášku Svatopluk Sládeček uzavřel představením své dosud největší realizace – obchodního centra Zlaté jablko ve Zlíně. Na to pak plynule navázal architekt Jiří Zábran ze studia Pro-story a otevřel diskusi otázkou na rozdíly v přístupu k malému a velkému projektu z pozice architekta. Přinášejí oba typy projektů tutéž radost? Podle Sládečka není u práce na různě velkých zakázkách velký rozdíl; základem je, aby architekta práce bavila.

Kromě podrobnějšího rozboru práce scénografa nebo vzpomínek na svoji výuku na brněnské fakultě architektury Sládeček v diskusi zhodnotil i vývoj současné české architektury od 90. let dodnes, který považuje za veskrze pozitivní. Podle něj se dnes kvalitní stavby objevují i na periferii, a obecnému vkusu, podle kterého lidé formují svoje životy, se podařilo vtisknout jistou kvalitu, která v tuzemsku v 90. letech nebyla. Stále ale českou architekturu považuje spíše za „ukázněnou produkci“, jež do jisté míry spojuje s konceptem české přísnosti, jak jej pojmenoval Rostislav Švácha. Tato přísnost by se ale podle architekta Svatopluka Sládečka nikdy neměla prosadit na úkor radosti.