Německy mluvící modernisté výrazně ovlivnili meziválečnou architekturu v Ústí nad Labem, Karlových Varech i Praze
# architektonické večery, architektura, architektura českých Němců, Franz Josef Arnold, historie architektury, Karl Ernstberger, Karlovy Vary, Leopold Pölzl, Michael Rund, německá sociálně demokratická architektura, německy mluvící architektura, Pavel Prouza, přednáška, Rudolf Wels, Ústí nad Labem, Západočeská galerie v Plzni
Vloženo07. 11. 2025
Text Radka Šámalová
Druhá část čtyřdílného cyklu věnovaného německy mluvící architektuře se soustředila na období mezi oběma světovými válkami. Architekt Pavel Prouza a historik Michael Rund představili příběhy architektů Franze Josefa Arnolda, Karla Ernstbergera a Rudolfa Welse, kteří se výrazně zapsali do obrazu měst v severozápadní Čechách i do podoby meziválečné Prahy – tedy do míst, kde se česká a německá kultura každodenně protínaly.
Ústí nad Labem jako laboratoř sociální architektury
Architekt a historik Pavel Prouza ve svém úvodním příspěvku přiblížil jeden z nejpozoruhodnějších urbanistických experimentů první republiky – meziválečnou výstavbu sociálního bydlení v Ústí nad Labem. Právě zde se vedení města v čele se starostou Leopoldem Pölzlem a architektem Franzem Josefem Arnoldem podařilo uskutečnit rozsáhlý a výjimečně progresivní program komunálního bydlení.
Pölzl, rakouský sociální demokrat a humanista, považoval dostupné bydlení za klíč k sociální stabilitě po první světové válce. V duchu „Rudé Vídně“ podporoval výstavbu městských bytů jako nástroje integrace, nikoli segregace. Arnold, ústecký rodák a absolvent drážďanské akademie, pak tyto myšlenky přetavil do konkrétních projektů.
Prouza ukázal, že Ústí nad Labem se stalo jedním z prvních měst v Československu, kde se systematicky uplatnil řádkový systém obytných domů s plochými střechami a dokonalým osluněním, inspirovaný teoriemi Bruna Tauta. Vrcholem Arnoldova uvažování o kvalitním a zároveň dostupném bydlení se staly experimentální pavlačové domy (tzv. „S-domy“) z roku 1931, které řešily sociální i hygienické požadavky s mimořádnou architektonickou invencí.
„Ústí bylo laboratoří sociální architektury,“ zdůraznil Prouza. „To, co vzniklo v době krize jako reakce na nezaměstnanost a chudobu, patří dnes k nejcennějším důkazům demokratické kultury meziválečného Československa.“ Připomněl však i tragický osud starosty Pölzla, který byl po roce 1938 nacisty uvězněn a zemřel v roce 1944. Od nepříliš citlivých úprav a dílčích rekonstrukcí se nepodařilo uchránit ani zmíněné pavlačové domy, které navzdory iniciativě Pavla Prouzy nezískaly památkovou ochrany.
Prostředí Karlových Varů jako důkaz blízkosti české a německé kultury
Ve druhé části večera představil Michael Rund, ředitel Muzea Sokolov, život a dílo architektů Karla Ernstbergera a Rudolfa Welse – rodáků z Plzeňského kraje, kteří patřili ke generaci německy mluvících tvůrců formovaných vídeňskou modernou.
Rund připomněl, že oba studovali u významných vídeňských architektů – Ernstberger u Otto Wagnera, Wels v konkurenčním ateliéru Friedricha Ohmanna – a jejich práce spojují racionální modernismus s lidským rozměrem. „Jejich tvorba je důkazem, že kulturní hranice tehdy nevedly mezi národy, ale spíše mezi přístupy k člověku a městu,“ uvedl.
Karl Ernstberger po studiu působil zejména v Karlových Varech, kde upravoval existující stavby hotelů a navrhoval nové vily i městské domy, ve kterých často spojoval historizující vzory s vlivy secese, později pak formy moderního klasicismu s prvky hnutí art deco. Rudolf Wels, Loosův žák a později i spolupracovník, proslul projekty sociálního bydlení pro hornické společnosti na Karlovarsku, návrhy pro sklárnu Moser i funkcionalistickými obytnými domy v Praze. Jeho život tragicky ukončil holokaust – s výjimkou jednoho ze synů byl Wels spolu s rodinou roku 1944 zavražděn v Osvětimi.
Michael Rund zdůraznil, že příběhy těchto architektů představují i širší obraz doby: „Ukazují, jak se z architektury stával nástroj identity, ale zároveň i oběť politických zvratů. A přesto – stavby těchto architektů stále stojí a tiše připomínají, že společná kultura nevzniká v archivech, ale v domovech, školách a divadlech, které lidé sdíleli.“
Další setkání, které se uskuteční ve středu 19. listopadu 2025 opět v Semlerově rezidenci, představí dílo německy mluvícího architekta Hanse Richtera a mezinárodní projekt TOPOMOMO – experimentální území moderny, který mapuje společné architektonické dědictví na obou stranách česko-saské hranice.
Článek k první přednášce cyklu naleznete zde.
