MOMENTY INTROSPEKCE: řada vizí pro plzeňská sídliště se nenaplnila, je třeba hledat nové

# architektonické večery, architektura, Domanický, historie architektury, momenty introspekce, paneláky, Plzeň, poválečná architektura, přednáška, sídliště, Tichý, urbanismus

Vloženo30. 01. 2018

Text Kateřina Cibulková

Přednáška o socialistickém realismu připravila půdu pro čtvrté a poslední setkání ze série Momenty introspekce. Tématem závěrečného přednáškového večera byla sídliště. Jejich vývojem a historií v Plzni se ve svém příspěvku zabýval historik architektury ze Západočeské galerie v Plzni Petr Domanický. Upozornil přitom na úspěchy i nenaplněné koncepty zdejší poválečné hromadné bytové výstavby. Architekt, teoretik a pedagog Fakulty architektury ČVUT v Praze David Tichý pak promluvil o budoucnosti panelových domů i celých sídlišť. Věnuje se jí v rámci výzkumného projektu Sídliště, jak dál?, jehož cílem je nalezení strategie pro dlouhodobý rozvoj těchto lokalit.

Fotoreport z průběhu večera

Petr Domanický uvedl svůj výklad historie plzeňských sídlišť poznámkou o nerealizovaném projektu z roku 1947, jejž architekt Karel Honzík vypracoval ještě pod vlivem meziválečných modernistických principů Le Corbusiera. Důvodem, proč komplex zůstal pouze na papíře, byla především nedostatečně připravená infrastruktura území dnešních Vinic, kam byl záměr situován. K vybudování sídlišť nakonec město přistoupilo na pozemcích, které byly k výstavbě určeny již před druhou světovou válkou. Budování prvních souborů započalo v padesátých letech minulého století na Slovanech – jejich realizaci se ostatně věnovala třetí přednáška podzimní série. Od socialistického realismu, v jehož duchu architekt František Sammer koncipoval urbanistický rozvrh i exteriér budov v okrsku Slovany I, se následující fáze rozsáhlého projektu postupně distancovaly.

Dnes jsou Slovany příkladem vývoje technologií a přístupu ke stavbě bytových domů (a jejich celků). Hlavním stavebním materiálem byla nejprve cihla, později tzv. škvárobloky a v konečné fázi panely. Ty se v plném rozsahu poprvé uplatnily roku 1961 u domu typu PS 61 vyprojektovaného Vladislavem Štruncem pro pozemek při jižní straně náměstí Generála Píky. V obdobném systému bylo vzápětí vystavěno i šest deskových domů při východní straně náměstí. Po Slovanech následovala výstavba na Doubravce, na Borech – kde bylo mj. podle návrhu Miloslava Hrubce realizováno několik věžových domů typu PS 69, významných v celostátním měřítku –, ve Skvrňanech a v Bolevci (resp. na Severním Předměstí).

Kromě poskytnutí náhrady za bydlení v často zanedbaném starším bytovém fondu se výstavba sídlišť pojila s řadou velkorysých vizí, které však u většiny projektů nedošly svého naplnění. Architekti, kteří se po roce 1948 do navrhování sídlišť v Plzni zapojili, předpokládali realizaci komplexů s uměřenou hustotou zástavby, bohatou občanskou vybaveností a dostatkem zeleně. Zvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se výstavba podřídila mimořádnému tlaku na počet bytů a zároveň minimalizaci typových prefabrikátů, se však od počátečních ideálů upustilo. Plánované soubory domů se zahušťovaly, podlaží jednotlivých objektů v projektech přibývala, výsadba zeleně byla zanedbávána. Pokulhávala i výstavba občanské vybavenosti – například ani jedno z nových plzeňských sídlišť se nedočkalo „svého“ kulturního domu.

Velké kontroverze i nevratné škody s sebou nesla asanace někdejších obcí, jejichž zástavbu nahradily panelové domy. Výjimku představovalo centrum starého Bolevce, kde náves a její okolí byly začleněny do sídliště. Tyto záměry byly obsaženy v územním plánu Plzně schváleném roku 1966. Součástí plánu, v němž jeho autor Zbyněk Tichý navázal na záměry Františka Sammera a Jindřicha Krise z návrhu upravovacího plánu z let 1948–1949, byl zachován starší záměr vylidnit centrum Plzně a přetvořit je v dopravní uzel. Byty v budovách odsouzených k demolici měly být – a také byly – nahrazeny novými jednotkami v panelových domech mimo střed města.

Nedostatky sídlišť se v průběhu let převážně prohloubily a dodnes přetrvávají jako výzva pro současné architekty. David Tichý, kterému Petr Domanický předal slovo, ve svém příspěvku připomněl, že panelové domy aktuálně poskytují bydlení polovině Pražanů a třetině obyvatel Česka vůbec. Aby splňovaly nároky na bydlení i v 21. století, je nutné vytvořit strategii jejich budoucího vývoje, která zmírní či napraví jejich problémy a vyrovná se s jejich stárnutím. Následování příkladu některých západních zemí, kde byla sídliště až z 80 % zbourána a nahrazena novodobou výstavbou, totiž v českém prostředí není pravděpodobné.

Technické nedostatky objektů se řeší od devadesátých let, kdy domy začaly získávat nové výtahy a zateplené fasády. Nedostatečná osvěta i reflexe provedených revitalizací a „humanizací“ bohužel často vede k nevydařených úpravám, které sice povětšinou zvyšují komfort obyvatel v interiéru, avšak nenabízejí komplexní řešení ve vztahu k ostatním stavbám a veřejnému prostoru. Výsledkem jsou zpravidla sídliště plná výrazně barevných objektů, která postrádají jednotný výraz (a některá se dokonce stávají kuriózním cílem turistů).

Za jeden z klíčových aspektů řešení situace na sídlištích považuje David Tichý hierarchizaci veřejných prostranství vymezujících různé prostorové rámce sídliště. Pro ty je následně jednodušší zvolit vhodnou intervenci v podobě dětského hřiště, upravených parkovacích míst, předzahrádek nebo záhonků. Pozitivní rozvoj bloků ovšem není ovlivněn pouze úspěšným vytyčením hranice mezi domy a ulicemi, ale závisí také na širším pojetí městského plánování a infrastruktury. Resuscitace panelových komplexů je bohužel i po čtvrtstoletí daleko za západními vzory. Náprava zjevně není možná bez alespoň dílčí osvěty a aktivizace obyvatel sídlišť a společenstev vlastníků.