MOMENTY INTROSPEKCE: pro rozvoj modernistické architektury měla Plzeň horší podmínky než Brno

# architektonické večery, architektura, Brno, Domanický, Loos, moderní architektura, momenty introspekce, Plzeň, přednáška, Valdhansová

Vloženo07. 12. 2017

Text Kateřina Cibulková

Během první přednášky ze série Momenty introspekce se Pavel Zatloukal zmínil i o Adolfu Loosovi a jeho odmítavém postoji vůči secesi. Právě v jednom z Loosových interiérů v Plzni se konalo druhé setkání cyklu věnované moderní a modernistické architektuře Plzně a Brna – Loosova rodiště. Legendární osobnost světové architektury první třetiny minulého století dodnes zůstává jedním z pojítek mezi (konzervativní) Plzní a (avantgardním) Brnem.

Fotoreport z průběhu večera

V bývalém bytě Willyho a Gertrudy Krausových v Bendově 10 krátce přivítal příchozí městský památkář Karel Zoch, který několik let dohlížel na jeho rekonstrukci. Druhý díl Momentů introspekce byl první přednáškovou akcí, která se uskutečnila v nedávno zpřístupněné druhé části interiéru. Po Karlu Zochovi si slovo vzala historička architekury Lucie Valdhansová, která se ve svém příspěvku zaměřila na srovnání moderní a modernistické architektury v Brně a Plzni. Díky svému angažmá v Brněnském i Plzeňském architektonickém manuálu poskytla návštěvníkům poučený pohled na vznik a rozvoj moderních architektonických tendencí v obou městech.

Lucie Valdhansová, která v současnosti působí ve studijním a dokumentačním centru vily Tugendhat v Brně, charakterizovala západočeskou metropoli jako konzervativní, jihomoravskou jako avantgardní. Zatímco Plzeň byla průmyslovým městem, které postrádalo (a dodnes postrádá) vysokou školu architektury, Brno mělo od roku 1919 hned dvě univerzity. Nadto mělo historické vazby na Vídeň a po vzniku Československa se stalo sídlem několika reprezentativních státních institucí, jejichž projekty znamenaly pro tamější architekty lukrativní zakázky.

Dostatek absolventů dvou vysokých škol vytvořil v Brně zdravě konkurenční prostředí, v němž museli architekti o své příležitosti bojovat. Takto motivováni se pouštěli i do velmi odvážných projektů. Ty se zpočátku nesly v duchu národního stylu a expresionismu – jako například krematorium zbudované mezi lety 1925 až 1930 podle návrhu Ernsta Wiesnera. Zlomovým rokem byl pro tamější architekty rok 1925, kdy se v Brně uskutečnila přednáška Le Corbusiera, předznamenávající zrod brněnského funkcionalismu. Jeho nejvýraznější osobností se stal Bohuslav Fuchs, autor Zemanovy kavárny, první funkcionalistické realizace, jež vznikla pouhý rok po Corbusierově inspirativním vystoupení. Stavba, jejíž replika z devadesátých let minulého století se nachází na původním místě, upoutala nejen svým zevnějškem a proporcemi, ale i technickým vybavením zahrnujícím například velké skleněné tabule spouštěcích oken, kterými se později pyšnila i vila Tugendhat.

Kavárny se staly v Brně častým předmětem progresivních návrhů: jedna neobvykle řešená, víceúrovňová, se nachází také v další Fuchsově stavbě – hotelu Avion stojícím nedaleko náměstí Svobody na parcele o šířce pouhých 8 metrů. Nelze opomenout ani kavárnu Era navrženou roku 1927 tehdy 24letým Josefem Kranzem. Její zrekonstruovaný interiér je dokladem toho, že funkcionalismus nebyl pouze stroze černobílý a že architekti – zejména po vzoru nizozemského hnutí De Stijl – pracovali také se základními barvami. Inspirace pronikající do architektury moravské metropole dokládá i areál výstaviště, který v roce 1928 hostil velice úspěšnou Výstavu soudobé kultury. Součástí komplexu výstaviště je také jediný brněnský veřejně přístupný interiér Adolfa Loose.

Lucii Valdhansovou následně vystřídal na pozici řečníka historik architektury Petr Domanický, kurátor sbírky architektury Západočeské galerie v Plzni. Hned v úvodu svého vstupu se pokusil obhájit pozici Plzně, která byla v meziválečné době v porovnání s Brnem naprosto odlišná, což se odrazilo i na architektuře v obou městech. Vedle výhod jihomoravské metropole jmenovaných Lucií Valdhansovou upozornil Petr Domanický také na absenci celkového urbanistického uchopení Plzně nebo odmítavý postoj vůči experimentu ze strany vedení i obyvatel města. Navzdory převažujícímu konzervativismu a uctívání tradic v estetickém vkusu Plzeňanů se přesto právě zde odvážili architekti – mezi prvními v tehdejších českých zemích Rakouska-Uherska – použít některé prvky typické pro pozdější modernismus. Už v roce 1901 se mohla zdejší Měšťanská beseda pochlubit spouštěcími okny v parteru; Pášmova vila z roku 1906 navržená Františkem Roithem pak dostala plochou střechu.

Až na podobné výjimky však Plzeň progresivním návrhům architektů nepřála. Především kvůli konzervativním postojům tehdejšího vedení města se dnes Plzeň nemůže pochlubit stavbami Jana Kotěry, absolventa zdejší německé průmyslové školy. Stavba naprosté většiny výjimečných a hodnotných objektů realizovaných do roku 1918 byla iniciována soukromými osobami a podnikateli. Situace se začala zlepšovat až po roce 1918, kdy Plzeň se vznikem Československa na jednu stranu přišla o svou výhodnou pozici v rámci Rakouska-Uherska, na straně druhé se ale dočkala schopných osobností ve svém čele a celkového rozkvětu. Tato změna se projevila i v architektuře.

Plzeňská cesta k modernismu jako by se odrážela v tvorbě jednoho z jejích nejdůležitějších architektů minulého století – Hanuše Zápala. Muž, který od roku 1910 působil na městském stavebním úřadě, pracoval na obrovském množství veřejných zakázek a vtiskával jim svůj aktuální rukopis. Budova městského divadelního skladiště z počátku dvacátých let minulého století reflektuje jeho obdiv vůči klasicistní architektuře, inspiraci kubismem a národním stylem. Objekt, který nechalo město spěšně vystavět po vyhoření předchozího skladu, je navíc příkladem rané architektury konverzí – v jeho interiéru je zakomponována část haly původní Škodovy strojírny. Z dalších Zápalových staveb iniciovaných a financovaných městem zmiňme areál Pikovy měšťanské školy pro Plzeň-Doubravku a Lobzy, dokončený roku 1932, který představuje jeden z nejlepších příkladů zdejšího vrcholného funkcionalismu.

Dalším důležitým architektem meziválečné éry byl Bohumil Chvojka, který se angažoval v projektu přeměny Denisova a Anglického nábřeží na reprezentativní část města se sídlem mnoha občanských budov a institucí. Tato vize byla nakonec realizována jen částečně, podnítila však výstavbu dalších významných veřejných staveb na obou březích zregulované Radbuzy. Ve svých návrzích spíše konzervativní architekt je také autorem souboru Kroftových domů, které byly roku 1995 prohlášeny nemovitou kulturní památkou a jejichž součástí je i 2. vstupní brána plzeňského pivovaru.

Petr Domanický zmínil také osobu Karla Lhoty, který se v Brně seznámil s Adolfem Loosem a přijel do Plzně s vidinou zbavit ji přežité historizující architektury a jejího ornamentu. Stal se profesorem na zdejší průmyslové škole a důležitým spolupracovníkem Loose, s nímž se podílel i na přestavbě domu manželů Brummelových a Hedviky Liebsteinové v Husově ulici. Domanický ale připomněl, že soubor interiérů slavného architekta z let 1927–1933 se ve své době již neřadil k odvážným počinům, ale představoval práci žijícího klasika. Ve stejné době se i na západočeské scéně objevilo nadšení pro funkcionalismus v jeho vědecké i emocionální poloze. Jako první to doložila vila Jana Rohrera na Lochotíně z roku 1928, navržená jeho synovcem Josefem Špalkem mladším. Právě tato stavba se řadí k jednomu z nemnoha pokrokových počinů ve městě, jehož architektonický progres opakovaně omezoval nevhodně založený průmysl, všeobecný konzervatismus či následky válečných událostí.