MOMENTY INTROSPEKCE: architektura sorely vznikala v nejednoznačně definovaném a zmanipulovatelném ideovém prostoru
# architektonické večery, architektura, historie architektury, Janečková, momenty introspekce, Plzeň, poválečná architektura, přednáška, socialistický realismus, sorela, Strakoš
Vloženo22. 01. 2018
Text Kateřina Cibulková
Třetí přednáška z cyklu Momenty introspekce byla věnována architektuře socialistického realismu – stylu, který měl reprezentovat ideologii a moc někdejšího Sovětského svazu a v první polovině padesátých let minulého století i jeho satelitů. O jeho vývoji, zdrojích inspirace a myšlenkových konceptech promluvil Martin Strakoš. Návštěvníkům nabídl interpretaci tzv. sorely z různých perspektiv. Jeho výklad doplnila Michaela Janečková, která se ve svém příspěvku zaměřila především na plzeňské sídliště na Slovanech, jehož část navržená Františkem Sammerem je nejvýznamnějším příkladem architektury socialistického realismu v Plzni.
Ruská architektura prošla v první polovině 20. století několika převratnými změnami. V desátých letech byl dosud převažující klasicismus nahrazen konstruktivismem – jedním z nejvýraznějších proudů tehdejší evropské avantgardy. V první polovině třicátých let se sovětský režim v čele se Stalinem od tohoto stylu distancoval a novým oficiálním směrem umělecké tvorby ustanovil socialistický realismus. Podle historika architektury Martina Strakoše z ostravského pracoviště Národního památkového ústavu měla sorela zprostředkovat kulturu všem vrstvám obyvatel Sovětského svazu. Snad i proto byla napříč disciplínami nedostatečně definována po obsahové i formální stránce. Stalin ji definoval jako proletářskou (socialistickou) svým obsahem a národní svou formou. Nově nastolený diskurs znejistil mnoho architektů odchovaných konstruktivismem. Jasnějšího vymezení socialistického realismu se dožadovali například Ivan Aleksandrovič Fomin nebo bratři Vesninové. Ti došli k závěru, že se jedná o propojení klasicismu (tradice) a konstruktivismu. S často abstraktními požadavky na svá díla se však musela vypořádat i další umělecká odvětví.
Nedostatečné vymezení socialistického realismu dalo dle Martina Strakoše vzniknout lehce zmanipulovatelnému prostoru, kde bylo možné vše uznat, stejně jako vše zkritizovat. Velmi ambivalentní byl také přístup k vyzdvihované tradici, která posloužila jako zdroj při navrhování rozmanitých štukových dekorací fasád, zatímco původní historické objekty byly bourány bez nároku na památkovou ochranu. Výrazná zdobnost byla prostředníkem komunikace mezi „režimními“ stavbami a širokými vrstvami společnosti. Nejinak tomu bylo i v případě budování sídlištního komplexu Nová Ostrava. Impulzem pro jeho vznik byly nuzné životní podmínky zdejších hornických rodin. První obvod této výstavby – Poruba – byl realizován v první polovině padesátých let. Společně s typovými projekty cihlových domů s betonovými stropy se zde uplatnila celá škála prefabrikovaných ozdobných prvků vycházejících z české renesanční a klasicistní tradice. Také proto tento velkorysý projekt dobře reprezentuje tuzemskou povahu socialistického realismu.
Na téma typových projektů a prefabrikátů navázala ve svém příspěvku historička architektury Michaela Janečková. Soustředila se především na plzeňské sídliště Slovany, konkrétně na okrsek Slovany I. Urbanisticky promyšlený komplex situovaný podél Francouzské třídy byl realizován mezi lety 1953 a 1957 na základě návrhu Františka Sammera. Ten novou výstavbu koncipoval jako polouzavřený kompaktní celek zdobený rozmanitou škálou svébytných fasádních dekorací čerpajících z rejstříku sovětského historismu i Sammerovy osobní invence. Projekt zahrnoval i úpravu veřejných prostranství.
František Sammer je pozoruhodnou osobností české architektury 20. století. Plzeňský rodák působil velkou část svého tvůrčího života v zahraničí, kam odjel po nedokončených studiích. Získal místo asistenta v ateliéru Le Corbusiera, s nímž se podílel na řadě významných projektů. Po pracovních zkušenostech z Indie, Sovětského svazu nebo Japonska, kde spolupracoval s Antonínem Raymondem, se Sammer v roce 1947 vrátil do Plzně. Ačkoli ve své tvorbě tíhl k principům meziválečné architektonické avantgardy, po roce 1948 pozorně studoval předpoklady a zásady socialistického realismu, které pak interpretoval v návrhu sídliště na Slovanech. Přijetí této jeho realizace však bylo spíše negativní. V polovině padesátých let se totiž výrazně změnila ideologická východiska architektury v SSSR: socialistický realismus – včetně Sammerovy práce – byl pro svou přílišnou okázalost, a s ní spojenou finanční a časovou náročnost, zavržen.
Ornamentální aparát vycházející z tradice byl nahrazen racionalitou navazující na principy meziválečného modernismu. Změna diskursu se nejvýrazněji promítla do podoby panelových sídlišť realizovaných v Plzni v šedesátých a sedmdesátých letech. Pragmatický důraz na ekonomické aspekty výstavby je patrný v dalších částech sídliště na Slovanech. Okrsek Slovany III, realizovaný v letech 1956–1961 na základě návrhu Milana Lukeše, Stanislava Sudy a Jaroslava Hausnera, byl do značné míry oproštěn od fasádní výzdoby a se Sammerovým návrhem už jej nepojí o mnoho více než důraz na symetrickou kompozici celku z polouzavřených domovních bloků. Poslední fáze sídlištní výstavby na Slovanech – Slovany IV, projektované M. Lukešem, J. Hausnerem, Vladimírem Belšánem, Zbyňkem Tichým a Miloslavem Pechem – se pak v letech 1958–1962 výrazně přiblížila pojetí pozdějších komplexů panelových domů, při jejichž výstavbě se v masovém měřítku uplatnily typizované prefabrikáty.