LIDSKÝ ROZMĚR ARCHITEKTURY: specifické potřeby seniorů jsou v architektuře často opomíjeny

# architektonické večery, bezbariérové stavby, domovy pro seniory, Irena Šestáková, lidský rozměr architektury, přednáška, snížená schopnost orientace, sociální stavby

Vloženo17. 06. 2019

Text Karolína Plášková

Na začátku dubna letošního roku se v plzeňském kulturním centru Moving Station uskutečnila první přednáška z dalšího cyklu o architektuře a urbanismu pořádaného spolkem Pěstuj prostor. Sérii zahájila svým příspěvkem architektka a profesorka Fakulty architektury pražského ČVUT Irena Šestáková, která se již řadu let zabývá navrhováním budov i prostředí pro handicapované či seniory. Věnuje se přitom jak jejich bezbariérovým řešením, tak i „měkkým“ aspektům architektury, které napomáhají lepší orientaci v nich prostřednictvím barev, materiálů, světla nebo členění prostorů. Na stavby pro sociální služby a téma sociálního začleňování se zaměřuje i v rámci své ateliérové výuky.

Fotoreport z průběhu večera

Irena Šestáková svoji přednášku zahájila českými i zahraničními ukázkami prostorů z měst, na kterých ilustrovala, jak design prostředí ovlivňuje schopnost vnímání prostoru u lidí se sníženou schopností orientace. Se zvyšujícím se věkem či zhoršováním handicapu lidé hůře vnímají prostředí a v obtížně přístupném prostoru je pro ně složité se orientovat či pohybovat. Prostory by tak měly být navrženy co nejčitelněji, aby člověk snadno poznal, kam jde a kudy trasa vede, a to včetně dobře označeného cíle. Starší lidé, zvláště ti s různými onemocněními typu stařecké demence, Alzheimerovy choroby či Parkinsonovy nemoci, se ve městě orientují podle jistých archetypů, proto jsou pro ně důležité typické a tradiční znaky budov jako jsou školy, úřady či nádraží. Bohužel pro ně se v soudobé architektuře rozdíly mezi různými typologickými druhy staveb stírají. Podstatné jsou pro ně i další orientační body ve městě – například výškové dominanty a další charakteristická a snadno rozpoznatelná místa.

V městském prostředí se však neorientujeme pouze zrakem, ale i na základě ostatních smyslových vjemů – sluchu (slyšíme projíždějící tramvaj či odbíjení kostelních hodin), čichu (vnímáme, když procházíme kolem pekárny či veřejných toalet), hmatu (dokážeme rozpoznat, zda jdeme po kočičích hlavách, asfaltu či trávníku); rozlišitelné jsou i teplotní vjemy (pohybujeme-li se na slunci či ve stínu). Důležité jsou i zřetelné kontrasty v prostředí, ať už barevné, materiálové, tvarové či světelné.

Usnadnění prostorové orientace hraje zásadní roli i u jednotlivých budov – například domů pro seniory. Lidé se stařeckou demencí se již nedokáží učit, a prostory pro ně by proto měly být navrhovány tak, aby byly pokud možno podobné těm, na které jsou dlouhodobě zvyklí. Tomu naštěstí napomáhá i současné nastavení systému péče a snahy o jeho deinstitucionalizaci, jejímž důsledkem je mimo jiné upřednostňování výstavby zařízení s nižší kapacitou lůžek, a tedy i s kratšími chodbami či srozumitelným řazením pokojů. Jak Šestáková upozornila, pro usnadnění orientace je vhodné navrhovat tyto prostory jako čitelné, s jasně určeným směrem pohybu, a omezit tak nutnost uživatelů rozhodovat se, kudy jít.

Je rovněž zapotřebí věnovat pozornost kontaktu s exteriérem, a to jak fyzickému, tak i vizuálnímu. Podle řady výzkumů se lidem daří lépe (například se rychleji uzdravují), mohou-li pozorovat přírodu. Někteří se však už nedokáží sami pohybovat, proto je nutné zajistit jim z pokojů výhledy do zeleně. Jiné uživatele je naopak potřeba ochránit, aby se nedostali z budovy bez dozoru. Vstup do exteriéru by proto měl být umístěn až za pokojem pečovatelů nebo by cesta ven měla být nějakým způsobem zkomplikována, aby „prchající“ osoby byly donuceny se zastavit, zamyslet – a zapomenout. Důležitou roli hrají i zdánlivé detaily, například vzhled dveří či způsob jejich otevírání, přístup na toalety, vybavení kuchyně atd. K pochopení různých vlivů architektury přispívá i výzkum, který Irena Šestáková vedla se svými doktorandy ve spolupráci s Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, kde zkoumali orientaci lidí s Parkinsonovou chorobou. Například zjistili, že takto nemocní lidé „zamrznou“ při procházení zužujícím se prostorem, nedokáží vykonávat dvě činnosti najednou apod.

Obecně lze podle Šestákové říci, že bezbariérovost, resp. kvantifikovatelné charakteristiky návrhu jsou poměrně dobře specifikovány v technických normách či vyhláškách. Na přístupnost prostoru a jeho užívání však mají vliv i subtilnější, „pocitové“ aspekty, o kterých se na školách architektury příliš neučí. Zároveň není mnoho architektů, kteří se jimi zabývají. Často naopak tvůrci neberou tato hlediska ve svých projektech – jinak třeba kvalitních – v potaz. To byl i případ rekonstrukce brněnského koupaliště Riviéra, kde autor navrhl estetické chodníky z bílého pohledového betonu, které mají evokovat světlé středozemní pobřeží, brzy se ale ukázalo, že nízké schody jsou kvůli tomu téměř neviditelné a lidé o ně zakopávají. Již týden po znovuotevření areálu se přistoupilo k jasnému označení schodů, což samozřejmě narušilo původně zamýšlený „čistý“ design. Irena Šestáková připomněla, že problematické je i mnoha architekty oblíbené sklo, a to především v rozměrných plochách. Skleněná příčka je nevhodně použita například i v pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP), kde odděluje kavárnu a toalety; naneštěstí je zcela transparentní a několik lidí do ní narazilo. Někdy problémy způsobují i dodatečná řešení – například siluety ptáků, nalepené na skleněných fasádách, si podle pečovatelů někteří senioři pletou s živými tvory a házejí jim drobty jídla.

Zkušenosti s navrhováním sociálních staveb čerpá Irena Šestáková nejen ze svého akademického působení, ale i ze své tvůrčí praxe. Během přednášky upozornila, že při umisťování takových zařízení je důležitá společenská shoda a přijetí budoucí stavby a jejího účelu místní komunitou. To může být někdy problematické, jak ukázal nedávný případ záměru výstavby bydlení pro mentálně postižené ve Svitávce a občanský odpor, který tento plán vzbudil. Na závěr Irena Šestáková zdůraznila, že důležité je řešit projekty individuálně, s maximální péčí o potřeby specifické klientely. V některých případech může být formální dodržování norem a vyhlášek na škodu. Vždy je vhodné hledat rozumný kompromis mezi regulativy a selským rozumem.