K formování Plzně významně přispěla i německy mluvící architektura
# architektonické večery, architektura, architektura 20. století, historie architektury, německá průmyslová škola, německy mluvící architektura, Od Plzeňáků k Čechům a Němcům, Petr Domanický, plzeňští Němci, přednáška, Tomáš Bernhardt
Vloženo16. 12. 2025
Text Radka Šámalová
Závěrečná část čtyřdílné přednáškové série, uskutečněná 10. prosince 2025 v Semlerově rezidenci v Plzni, se zaměřila na roli německy mluvící architektury v dějinách a utváření města. Historik Tomáš Bernhardt a historik architektury Petr Domanický hovořili o Plzni 19. století a téměř celé první poloviny 20. století jako o městě, na jehož urbanismus a architekturu nelze nahlížet v úplnosti bez institucionálního, vzdělanostního a profesního zázemí německy mluvící části polečnosti.
Po exkursech do Prahy, na Karlovarsko, do severních Čech i německého pohraničí se závěr přednáškového cyklu soustředil na dění „na domácí půdě“. Úvodního slova se ujal Petr Klíma ze spolku Pěstuj prostor, který připomněl, že celý cyklus sledoval architekturu coby prostředek záznamu společných dějin Čechů a Němců v různých částech republiky a zároveň nástroj pro jejich čtení a interpretaci. Podobně jako v dalších centrech regionů sousedících s německy mluvícími zeměmi se i v Plzni přirozeně prolínaly jazykové a kulturní fenomény obou společenství; také zde se nacionalizace veřejného prostoru prosazovala s různou intenzitou a v odlišných oblastech městského života.
Národní rozlišení se do architektury promítalo postupně
Historik Tomáš Bernhardt, kurátor národopisných sbírek Západočeského muzea v Plzni, zasadil ve svém příspěvku vývoj plzeňské architektury do širšího společenského rámce první poloviny 19. století. Připomněl, že Plzeň měla v této době výrazný německý kulturní a jazykový ráz, daný především přítomností klíčových institucí – německého gymnázia, lycea, hlavní školy, krajského úřadu, magistrátu i početné vojenské posádky. Veřejný život města výrazně ovlivňovala vzdělaná a převážně německojazyčná městská honorace (úředníci, učitelé i vojáci).
Bernhardt zároveň upozornil, že němčina tehdy neznamenala automaticky národní vymezení, ale často pragmatickou volbu spojenou s přístupem ke vzdělání a profesním příležitostem. Vedle německé dominance existoval v Plzni i živý český kulturní život a české obyvatelstvo bylo silně zastoupeno například v matrikách. Již na počátku 19. století zde vznikaly české vzdělávací instituce, například česká triviální škola založená roku 1812 – první česká škola s vyučovacím mateřským jazykem.
Zlom přinesla revoluce v roce 1848, která otevřela prostor pro politickou aktivitu a zvýraznila rozdíly mezi českým a německým prostředím. V následujících desetiletích se postupně formovaly paralelní české a německé spolkové struktury, například tělovýchovné spolky Sokol a Turnverein (německý tělocvičný spolek), a sílil tlak na národní sebeurčení. Přesto zůstávaly hranice mezi oběma prostředími dlouho neostré a proměnlivé.
Na konci 19. století se sice plzeňská komunální politika stala převážně českou, německy mluvící prostředí však nadále sehrávalo významnou roli v oblasti vzdělávání, kultury i profesního zázemí města. Právě tato institucionální kontinuita byla klíčová i pro formování plzeňské architektury.
Německá průmyslová škola patřila mezi klíčové instituce formující město
Na historicko-společenský rámec Bernhardtovy přednášky navázal historik architektury a kurátor sbírky architektury Západočeské galerie v Plzni Petr Domanický, který se zaměřil na německou průmyslovou školu v Plzni. Tato instituce podle něj zásadně ovlivnila podobu města i zdejší architektonickou kulturu. Připomněl, že Plzeň byla na přelomu 19. a 20. století vnímána jako centrum jihozápadních Čech, podporující národní aktivity, zatímco německé školství zde zůstávalo bez výraznější podpory města.
Domanický přiblížil okolnosti vzniku průmyslových škol jako moderních vzdělávacích institucí pro projektanty a inženýry. Německá průmyslová škola byla v Plzni založena roku 1876, mimo jiné jako reakce vídeňské vlády na neochotu Prahy vzdát se kontroly nad svou bilingvní školou. Jedním z ředitelů školy byl fyzik Antonín Majer, po němž také byla pojmenována jedna z plzeňských ulic.
Fungování školy bylo zpočátku provizorní, a s nedostatkem zázemí se pak instituce potýkala několik desítek let. Na rozdíl od jiných tuzemských měst totiž Plzeň nepodpořila výstavbu samostatné budovy a soustředila se na vznik České státní průmyslové školy, založené roku 1885. Ta sice získala reprezentativní budovu, postrádala však vyšší odborné obory, které zůstávaly doménou školy německé.
Navzdory těmto omezením zanechala německá průmyslová škola v Plzni výrazné architektonické stopy. Instituce, která byla zpočátku českou stranou kritizována, se postupně stala prestižním vzdělávacím centrem, jehož absolventi byli vysoce ceněni průmyslníky v čele s Emilem Škodou. Mezi její pedagogy patřil například Victor Schwerdtner, učitel Jana Kotěry, nebo August Helmar Tetmajer, autor budovy Německé obchodní akademie v Nerudově ulici. Důležitou roli sehrál ve městě také Ludwig Tremmel, hlavní architekt Škodových závodů, který v areálu podniku projektoval celou řadu průmyslových staveb. Škola vychovala několik generací budoucích inženýrů a architektů, kteří se uplatnili nejen v Plzni, ale i v dalších regionech. Mezi její absolventy patřil i již zmíněný Jan Kotěra, jehož vazba na německou průmyslovou školu v Plzni bývá často opomíjena.
V roce 2026 uplyne od založení plzeňské německé průmyslovky již 150 let. Příspěvek Petra Domanického se tak zároveň stal upoutávkou na připravovanou výstavu a publikaci, jimiž Západočeská galerie v Plzni toto významné jubileum připomene.
Texty ohlížející se za předchozími díly cyklu naleznete na těchto odkazech:
22. 10. 2025: Architekti mezi dvěma světy aneb jakým jazykem mluvila architektura v českých zemích?
19. 11. 2025: Osudy moderní architektury na česko-saském pomezí nabízejí příběhy ztrát i znovuobjevení
