Ivan Reimann naznačil, jak znovu skládat město poznamenané dějinami
# Aldo Rossi, architektonické večery, architektura, Architektura za čtyřmi hranicemi, Berlín, Ivan Reimann, město, Německo, přednáška, současná architektura, Thomas Müller Ivan Reimann Architekten
Vloženo26. 07. 2026
Text Radka Šámalová
Třetí díl cyklu Architektura za čtyřmi hranicemi, který pořádá spolek Pěstuj prostor ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni, přivedl 24. června do Semlerovy rezidence architekta Ivana Reimanna. Německý architekt českého původu, dlouholetý partner berlínského ateliéru Thomas Müller Ivan Reimann Architekten, představil svou tvorbu v kontextu proměn Berlína po sjednocení Německa.
Přednáška nebyla pouze přehlídkou vybraných realizací berlínského ateliéru. Na konkrétních stavbách Reimann ukázal, jak architektura vstupuje do města poznamenaného historickými zlomy, ideologickými změnami i novými ekonomickými a společenskými tlaky. Berlín se v jeho podání stal laboratoří, v níž lze sledovat otázku, zda je současná společnost ještě schopna vytvářet město jako souvislé a srozumitelné dílo.
Město jako výsledek opakovaných přepisů
V úvodu přednášky Reimann připomněl, že podoba Berlína se v průběhu dějin opakovaně měnila podle toho, kdo právě určoval jeho politický a ideologický obraz. Rezidenční město pruských králů, industriální metropole, nacistická vize hlavního města „Germánie“, rozdělené město studené války i hlavní město sjednoceného Německa – každá z těchto vrstev zanechala v Berlíně stopu, ale zároveň často ničila nebo přepisovala vrstvy předchozí.
Atmosféru města před pádem Berlínské zdi ilustroval prostřednictvím zátiší z filmu Nebe nad Berlínem Wima Wenderse. Berlín osmdesátých let popsal jako město prázdných lokalit, požárních zdí, neukončených ulic a nerealizovaných možností. Po sjednocení Německa se najednou ukázalo, že místa, která po desetiletí působila jako konečná, mohou pokračovat dál. Právě tato zkušenost podle Reimanna zásadně ovlivnila práci architektů: často navrhovali pro střed města, který fakticky neexistoval, respektive existoval jen v představě budoucího uspořádání metropole.
Vládní budovy a nová tvář sjednoceného Německa
Prvním zásadní realizací Reimannova ateliéru se stalo nové sídlo ministerstva zahraničních věcí v historickém centru Berlína. Budova vznikala v mimořádně zatíženém prostředí, vedle někdejší říšské banky, později sídla komunistické strany NDR. Architekti tak museli pracovat nejen s konkrétním místem, ale také s jeho politickou pamětí.
V projektu zároveň reagovali na město, které tehdy ještě nebylo znovu dostavěné. Některé ulice, náměstí nebo sousední budovy existovaly pouze jako předpoklad. Architekti tedy museli navazovat na minulost, ale současně už anticipovat budoucí podobu města. Reimann popsal novostavbu jako otevřenější, transparentní budovu se třemi dvory, které se obracejí k městu a vytvářejí vztah mezi státní správou, veřejným prostorem a okolní zástavbou.
Zcela jiný charakter měl projekt novostavby ministerstva vnitra. Zatímco koncept ministerstva zahraničí ještě vycházel z představy demokratické otevřenosti, v případě ministerstva vnitra už do návrhu výrazně vstupovala bezpečnostní opatření. Reimann ukázal, jak politická situace, mezinárodní konflikty i obavy z terorismu mění samotnou podobu architektury. Budova, která by za jiných okolností mohla být součástí otevřenější městské struktury, se kvůli ochraně a kontrole proměnila téměř v pevnost.
Ani v takovém zadání však podle něj architektura nemusí rezignovat na prostorovou kvalitu. Vnitřní dvory, schodiště, průchody a jasná orientace pomáhají dát rozsáhlé instituci identitu a lidské měřítko.
Jak obnovovat městskou strukturu
V další části přednášky se Ivan Reimann věnoval projektům, jejichž cílem bylo znovu vytvářet městský prostor tam, kde byl historický Berlín přerušen válkou, poválečným plánováním nebo rozdělením města.
Na Leipziger Platz ateliér nenavrhl jeden velký objekt, ale soubor menších městských domů. Tím navázal na historickou parcelaci a měřítko místa. Reimann zdůraznil, že smyslem nebylo minulost kopírovat, ale obnovit její urbanistickou logiku. Městský půdorys, ulice a parcely zde fungují jako paměť města, na kterou může současná architektura navázat vlastním jazykem.
V projektu u Marx-Engels Forum pak Reimann s kolegy a kolegyněmi reagovali na dědictví východoněmeckého urbanismu, velkých prázdných ploch a panelových struktur. Jejich cílem nebylo vytvořit izolovanou stavbu, ale znovu definovat městský prostor a přirozeně jej propojit s okolní historickou zástavbou.
Architektura jako vyjednávání s pamětí
Reimann se zastavil také u rekonstrukce Anatomického divadla Humboldtovy univerzity, jedné z významných berlínských památek. Právě tento projekt ukázal, že vztah nového ke starému nelze vždy vyřešit jednoduchým protikladem „kopie versus současný zásah“.
Budova byla obnovována v situaci, kdy podoba některých již neexistujících prvků nebyla dostatečně doložená. Architekti proto museli společně s památkáři rozhodovat, co rekonstruovat, co přiznat jako nové a kde hledat řešení, které nebude působit falešně. Reimann na příkladu schodiště, kopule nebo historických detailů ukázal, že památková péče je často procesem citlivého, ale zároveň tvůrčího rozhodování.
Kontinuita města podle něj nevzniká mechanickým napodobováním minulosti. Vzniká tam, kde architektura dokáže číst konkrétní situaci, její materiály, vrstvy i nedokonalosti.
Od městského domu ke kampusu
V závěru přednášky se Reimann přesunul k novějším projektům, které ukazují proměnu současného pracovního prostředí. Upozornil na skutečnost, že zatímco v devadesátých letech se v Berlíně znovu hledala podoba tradičního městského domu, dnes se stále častěji objevují nové typologie kampusů, flexibilních pracovních celků a adaptovaných industriálních areálů.
Na několika příkladech kancelářských, laboratorních a kampusových staveb Ivan Reimann ukázal, že současná architektura musí reagovat na jiné formy práce. Budovy už nemají být jen souborem kanceláří, ale prostředím pro komunikaci, setkávání a spolupráci. Důležité jsou společné prostory, průchody, haly, dvory, promenády, střechy nebo náměstí, která podporují neformální kontakt mezi lidmi.
Právě v těchto projektech se podle Reimanna mění i samotná představa města. Bývalé brownfieldy a periferní průmyslové zóny se mohou stát novými městskými centry. Nevzniká zde klasická bloková zástavba, ale spíše malé město ve městě – struktura s vlastními cestami, pobytovými prostory, směsí funkcí a uživatelů.
Součástí úvah o proměně měst i jednotlivých staveb je i udržitelnost. Reimann hovořil o dřevěných konstrukcích, šedé energii a možnosti znovu využívat stavební materiály. Ekologické téma zde ale nepůsobilo jako doplněk. Souviselo s otázkou, jak mají budovy dlouhodobě fungovat, měnit se a sloužit různým uživatelům.
Nejdřív koncept, potom stavba
V následné debatě Reimann zdůraznil důležitost jasné počáteční koncepce. Každé fyzické stavbě podle něj předchází jakási „duchovní“ stavba – promyšlená představa, která drží projekt pohromadě i ve chvíli, kdy do něj vstupují technické, ekonomické nebo politické změny.
Právě tato schopnost udržet zřetelný koncept se v jeho přednášce ukázala jako základní princip práce jeho ateliéru. Ať už šlo o ministerstva v historickém centru Berlína, obnovu městské struktury, rekonstrukci památky nebo nové kampusy v bývalých industriálních areálech, Reimann opakovaně ukazoval, že architektura nikdy nevzniká ve vzduchoprázdnu.
Každá stavba vstupuje do města, které už má svou paměť, konflikty, očekávání i limity. Berlín představuje v tomto ohledu jedinečný příklad. Zároveň ale připomíná otázku, která se týká každého současného města: jak navrhovat tak, aby jednotlivé stavby nebyly jen izolovanými objekty, ale součástí většího celku?
Ivan Reimann nenabídl jednoduchý recept. Ukázal však, že město lze spoluvytvářet trpělivým čtením jeho vrstev, pochopením konkrétní situace a schopností navrhovat architekturu, která vedle vlastní formy bere vážně i prostor mezi domy, každodenní provoz a budoucí život svých uživatelů.
