Jak chápat autorství v architektuře a designu? Adam Štěch a Michael Vasku zahájili přednáškový cyklus architektura + design =

# Adam Štěch, architektonické večery, architektura, architektura + design =, design, Michael Vasku

Vloženo08. 06. 2021

Text Marie Kordovská

První přednášky z online série, která se pokouší postihnout témata spojující či naopak rozdělující architekturu a design, se zúčastnili český historik a teoretik designu Adam Štěch ze skupiny OKOLO a rakouský architekt, designér a jeden z kreativních ředitelů Preciosy Lighting Michael Vasku. Oba se ve svých příspěvcích zaměřili na dvě témata, která jsou přítomná v obou disciplínách a jejichž uchopení zároveň může architekturu a design odlišovat – zadání a „adresnost“ realizace a fenomén autorství.

Adam Štěch se na souvislosti architektury a designu zaměřuje dlouhodobě. Cestuje po celém světě a navštěvuje modernistické stavby pocházející především z let 1920–1970. Toto období považuje za zlatou éru výjimečného designu a jeho propojení s architekturou. Průmyslová výroba nábytku totiž v této době nebyla ještě zcela samozřejmá, navrhování nábytku a dalších interiérových prvků tak často tvořilo přirozenou součást projektování staveb. Adam Štěch ve svém příspěvku představil necelou desítku interiérových celků, kde zásadní roli hraje právě unikátní, zakázkový design. Zaměřil se jak na roli tzv. „dekoratérů“, kteří se zaměřovali přímo na vybavování interiérů u luxusních zakázek, tak na architekty, kteří v jedné osobě spojovali architekta i designéra a jejichž projekty je možné označit jako „totální architekturu“.

Jako skvělý příklad interiéru stavby, při jehož návrhu se o autorství podělili architekt a dekoratér či designér, Adam Štěch uvedl někdejší obchodní dům Bullock Willshire v Los Angeles, který na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století navrhli ve stylu art deco architekti John a David Parkinsonovi, dekoratér Jock Peters a designérka Eleanor Lemaire. Z evropských dekoratérů Štěch představil Francouze Maxima Olda, který se věnoval revitalizacím starých objektů. Dodnes výjimečně zachovaná je Oldova výzdoba kulturního centra a hlavní síně radnice v Rouen, která se nachází v historické klášterní budově a stále slouží svému původnímu účelu. Nadčasové prvky, které zde Old navrhl, jsou k nerozeznání od práce současných designérů. V českém prostředí se Štěch zaměřil na Zbyňka Hřivnáče, interiérového designéra, který působil po boku architektů Karla Filsaka, Jana Šrámka či Jana Bočana. Kromě spolupráce na vnitřním prostředí budovy československé ambasády v Novém Dillí nebo objektu československé mise při OSN v Ženevě se Hřivnáč podílel i na výjimečném interiéru československého velvyslanectví v Londýně. Štěch zmínil i dva již zaniklé interiéry: pražskou kavárnu Alfa a rekonstrukci Benešovy vily v Sezimově Ústí ze sedmdesátých let.

K rozdělení práce mezi architekta a designéra obvykle docházelo u velkorysých zakázek. U menších projektů privátního charakteru bylo obvyklé, že se architekt stavby soustředil i na navrhování interiérových doplňků. Unikátní interiéry pevně „srostlé“ s architekturou staveb nalezneme například u staveb Rudolfa Schindlera, původem rakouského architekta usazeného ve Spojených státech. Podobně jako on postupoval při navrhování i Frank Lloyd Wright – jako příklad Adam Štěch zvolil Albin House v Kalifornii. V Evropě obdobným způsobem tvořil Ital Osvaldo Borsani. Ten ve čtyřicátých letech minulého století navrhl dům pro sebe a svého otce. Interiér stavby pojednal jako unikátní umělecké dílo včetně výjimečného keramického krbu, na jehož návrhu se podílel i LucioFontana.

Michael Vasku v koncepci své přednášky nazvané „Něco pěkného“ vycházel ze svých zkušeností jednoho z kreativních ředitelů firmy Preciosa Lighting. Vytvořil tak jistý protiklad Štěchova jasného rozdělení autorství mezi jednotlivé tvůrce. Vasku se ve svém výkladu soustředil spíše na myšlenkový proces designéra a fenomén autorství rozděleného do mnoha fází tak, jak je vnímá ve své praxi. Svoji zkušenost podpořil evoluční teorií krásy Denise Duttona, který tvrdí, že diverzita estetiky a krásy nemá jen vizuální rozměr, ale že jde o myšlenkové koncepty, které se objevují v různých formách – například v hudbě, v literatuře, ale také ve vůni – nehledě na kulturní pozadí. Vasku dále promýšlel vztah mezi zadavatelem, uživatelem a autorem díla. Při hledání odpovědí na otázky „Kdo chce co? Co si myslí kdo, že chce? Proč to chce? Chce to, nebo to potřebuje? Co potřebuje?“ upozornil na fakt, že architektura i design jsou ovlivněny mnoha aspekty, které zpravidla zůstávají skryté. I proto Michael Vasku fenomén autorství vnímá volněji, než ve své přednášce naznačil Adam Štěch. Na příkladu mezinárodních projektů Preciosa Lighting Vasku ilustroval, že autorství produktu je v dnešním globalizovaném světě nezřídka rozdělené mezi řadu lidí z různých zemí několika kontinentů a že velká část práce designéra je tak založena na empatii. Na závěr přirovnal Vasku tento postup k dekonstruktivní analýze, která se standardně používá v informatice, například při práci s algoritmy. Dekonstrukce zavedených procesů, mezi něž lze řadit i autorství díla, totiž přináší nové možnosti řešení.

Závěrečná diskuse se odvíjela od dotazů diváků a moderátora Petra Klímy. Oba přednášející se pokusili prohloubit své pohledy na fenomén autorství. Jak Adam Štěch, tak Michael Vasku přiznali, že v praxi současné stavební procesy již neumožňují prolínání profese designéra a architekta tak, jak bylo obvyklé ve 20. století. Ačkoliv se někteří architekti věnují i navrhování nábytku, kvůli mnohým bezpečnostním a dalším standardům nutí všednodenní praxe autory návrhů k profesionalizaci a specializaci.