ARCHITEKTURA OSMIČKOVÝCH ROKŮ: ohlédnutí za přednáškou o architektuře a společnosti Plzně (nejen) v roce 1918

# 1918, architektonické večery, architektura, architektura osmičkových roků, Bernhardt, demografická struktura, historie, historie architektury, Klíma, Loos, moderna, moderní architektura, národní styl, Plzeň, přednáška, průmyslová metropole, společnost, Zápal

Vloženo12. 01. 2019

Text Petr Klíma

První část podzimního cyklu přednášek o architektuře osmičkových roků v Plzni se uskutečnila 10. října 2018 v budově Střední průmyslové školy stavební Plzeň, která vznikla podle projektu Ladislava Skřivánka v letech 1916–1920. Právě na toto období, resp. na poslední léta (a desetiletí) existence rakousko-uherské monarchie a první roky po vzniku Československa se přednáška soustředila. O společnosti a architektuře Plzně v této době hovořili plzeňský historik Tomáš Bernhardt a architekt a historik architektury Petr Klíma.

Fotoreport z průběhu večera

Jako první se ujal slova Tomáš Bernhardt z Národopisného muzea Plzeňska Západočeského muzea v Plzni. Ve svém příspěvku nazvaném „Od zelené k černé“ přiblížil vývoj Plzně zhruba od poloviny 19. století do roku 1918. Tehdy se z Plzně, od středověku nejvýznamnějšího centra západních Čech, stala průmyslová metropole českého západu. V úvodu své přednášky Tomáš Bernhardt představil několik vedut a fotografií části města mezi historickým centrem a dnešním Severním Předměstím, dokumentujících postupný přerod Plzně. Jižní partii říční nivy, jejíž severní část přeťala v poslední dekádě 19. století alej Kilometrovka, na snímku z roku 1915 rámuje množství činžovních domů a řada průmyslových staveb včetně kouřících komínů Škodovky.

Následně Tomáš Bernhardt na několika vybraných historických plánech ilustroval růst města – zatímco před rokem 1790 měla Plzeň cca 6 400 obyvatel, v roce 1850, kdy město především díky industrializaci začalo rychle růst, zde žilo 10 400 lidí (přibližně 40 % z nich obývalo plzeňská předměstí). V roce 1910 pak stoupl počet obyvatel Plzně na více než 80 000. Okolní obce poskytovaly zázemí pro více než 25 000 lidí. Podstatně se také proměnilo národnostní složení obyvatel; zatímco celkový počet Plzeňanů dramaticky rostl, počet obyvatel německé národnosti se změnil jen málo – z přibližně 6 900 v roce 1880 vzrostl na 10 600, do roku 1930 pak klesl zpět na 6 900. Podobně na tom byli obyvatelé města hlásící se k židovskému vyznání, pouze jejich počet byl oproti plzeňským Němcům zhruba třetinový. S pomocí dalších demografických dat Tomáš Bernhardt ukázal, že na sklonku 19. století přicházelo do Plzně nejvíce lidí z přeštického, rokycanského, klatovského a stříbrského politického okresu. Připomněl také, jak „mladé“ město bylo – podle sčítání z roku 1869 bylo více než 40 % obyvatel Plzně mladších 20 let.

V poslední části svého příspěvku Tomáš Bernhardt shrnul důsledky prudkého rozvoje města na město samotné, na jeho společnost i společenský život jeho obyvatel. Dynamickému růstu a rozšiřování Plzně nestačil rozvoj infrastruktury; potřebné nemocniční budovy, technické, dopravní i další stavby vznikaly s větším či menším zpožděním. Bezprecedentní rozvoj města kladl také zvýšené nároky na manažerské schopnosti městských elit, urbanistické plánování i odvahu k investicím. S rozvojem průmyslových podniků rostl i jejich význam pro město, přičemž největší firmy zaujaly vůči městské správě partnerskou pozici.

V Plzni druhé poloviny 19. století se také šíří podnikatelský optimismus a vzniká emancipované, sebevědomé dělnictvo. Mění se charakter celé společnosti, z níž ustupují tradiční zvyky a obyčeje. Oslabuje se také vazba na kostel coby tradiční centrum komunity. Naopak se v „tavicím kotlíku“ desetitisíců nových obyvatel postupně utváří nová plzeňská identita. Ve společenském životě hrály dlouho prim tzv. stolní společnosti. V desetiletích po roce 1848 pak vznikly desítky spolků a dalších podniků včetně Měšťanské besedy či Sokola (v roce 1905 bylo evidováno 290 spolků, z toho 50 německých). Kvůli nedostatku prostorů pro spolkovou činnost měla důležitou roli „neutrální půda“ hostinců, která zároveň umožňovala překračovat sociální hranice a poskytla rovněž přirozené zázemí ustavujícímu se dělnickému hnutí.

Petr Klíma z pořádajícího spolku Pěstuj prostor se ve své přednášce zaměřil na architekturu Plzně v období mezi fin de siècle a dvacátými lety minulého století. V úvodu představil nejvýznamnější solitéry z přelomu 19. a 20. století, reprezentační budovy zpravidla novorenesančního tvarosloví: Velkou synagogu, hlavní poštu, sokolovnu, Západočeské umělecko-průmyslové museum, Měšťanskou besedu, městské divadlo, Obchodní a živnostenskou komoru či centrální nádraží. Jak poté upozornil, zároveň s těmito historizujícími stavbami se v Plzni na sklonku 19. století objevily první secesní realizace Františka Krásného, koterovského rodáka a žáka Otto Wagnera z vídeňské akademie. Mezi další výrazné secesní stavby ve městě patří budova nádraží Plzeň – Říšské předměstí, mohutný objekt německé obchodní akademie, dům Čeňka Kocka v Dominikánské ulici či řada obytných domů v severní frontě Hálkovy ulice. Secesní dekor nese i soudobá vila Hynka Pášmy od Františka Roitha, jejíž formy (včetně ploché střechy!) již ohlašují nástup moderní architektury.

V roce 1907, jen rok po dokončení Pášmova domu, se v Plzni uplatňuje i jeden z pionýrů moderny – Adolf Loos. Brněnský rodák usazený ve Vídni navrhl interiéry bytů manželů Hirschových a Beckových. Po stavbách Krásného (a Roithově ploché střeše nebo i Kalikovském mostu) to byly další realizace, které naznačily, že i v konzervativním plzeňském prostředí je – především díky soukromým stavebníkům – možné realizovat progresivní architekturu.

Svými realizacemi v duchu moderního klasicismu z druhé dekády minulého století zanechal v Plzni nesmazatelnou stopu další vídeňský architekt Ludwig Tremmel, který zde působil jako profesor německé průmyslové školy či jako hlavní architekt Škodových závodů. Jeho podpis nesou projekty řady domů v centru města i mnoha průmyslových staveb v areálech Škodovky, Spojených strojíren i Měšťanského pivovaru. Většinu zmíněných průmyslových objektů stavěla úspěšná plzeňská firma Müller & Kapsa, která měla i vlastní projekční kancelář.

Jak Petr Klíma upozornil, do plzeňského prostředí v období krátce před vypuknutím první světové války i během jejího trvání svými počiny výrazně vstoupili další tvůrci, jejichž význam překračoval hranice města i regionu a jejichž práce v Plzni zapůsobila na místní architektonické milieu – byli to Alois Dryák, Bedřich Bendelmayer, v úvodu zmíněný Ladislav Skřivánek, Bohumil Hübschmann či tehdy začínající Oldřich Starý. V této době si první realizace připsal i mladý architekt Hanuš Zápal, zaměstnanec městského stavebního úřadu, který díky množství uskutečněných projektů i stálému tvůrčímu vývoji ve dvacátých letech ovlivnil obraz města nejvíce.

Přehled jeho realizací, které Petr Klíma předvedl ponejvíce na fotografiích z projektu Plzeňský architektonický manuál (PAM), mimo jiné ukazuje, jak zásadní pro Plzeň v této dekádě byla stavební aktivita městské správy – kromě několika školních budov město iniciovalo výstavbu nové hydroelektrárny a správní budovy Elektrických podniků města Plzně, budovy filtrace městské vodárny, divadelního skladiště, městských domů sociální péče, krematoria či rozšíření tramvajové remízy. Petr Klíma připomněl, že mimořádnou pozornost, bez níž by realizace uvedených projektů měla jen dílčí význam, město věnovalo i urbanistickému plánování Plzně a přestavbě vybraných městských území. Snad nejvýznamnějším projektem tohoto typu byly regulace koryta Radbuzy i Mže, dokončené v první polovině dvacátých let, které umožnily, aby v centru Plzně vznikl nový (velko)městský nábřežní prostor s reprezentativními budovami.

Poslední část svého příspěvku věnoval Petr Klíma stavební činnosti místních družstev v čele s Lidovým stavebním a bytovým družstvem, jemuž sekundovalo zejména Živnostensko-občanské stavební a bytové družstvo a Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Zádruha. Tato aktivita sehrála v Plzni důležitou roli již na počátku první světové války a zvláště pak po roce 1918, kdy naplno propukla bytová krize. Zkraje dvacátých let (a znovu pak na konci let třicátých) vystavěly pro své zaměstnance několik souborů nájemních domů i Škodovy závody. Zejména v prvních poválečných letech bylo nicméně klíčovým stavebníkem město, uzavřel Petr Klíma.