Architekti mezi dvěma světy aneb jakým jazykem mluvila architektura v českých zemích?
# architektonické večery, architektura, architektura českých Němců, historie architektury, Lenka Kerdová, Malý Berlín, německy mluvící architektura, pražská meziválečná architektura, přednáška, Věra Vostřelová, Západočeská galerie v Plzni
Vloženo06. 11. 2025
Text Radka Šámalová
Jak se v českých zemích od 19. století stýkali a míjeli Češi a Němci? Jak se jejich vztah zrcadlil v architektuře? První přednáška ze čtyřdílné série, kterou připravil spolek Pěstuj prostor ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni, otevřela téma německy mluvící architektury od poloviny 19. století po druhou světovou válku. Historičky umění a architektury Věra Vostřelová a Lenka Kerdová představily architekty, kteří se pohybovali mezi českým a německým prostředím.
Ve středu 22. října 2025 naplnila Semlerovu rezidenci v Plzni přednáška o architektuře, jež vyrůstala z česko-německého soužití a rivality zároveň. Úvodního slova se ujal architekt a zástupce spolku Pěstuj Prostor Petr Klíma, který publiku přiblížil cíl celého čtyřdílného cyklu: zkoumat, jak se české a německé vlivy utkávaly i protínaly v různých obdobích a vrstvách tuzemské stavební kultury – od historismů 19. století až po moderní éru. Cyklus má ambici nabídnout nové úhly pohledu na společné dějiny, které se mohou kromě literatury či archivních dokumentů vyjevit i v architektuře.
Architektura promlouvající jazykem kulturní identity
První část přednášky patřila Věře Vostřelové z Oblastního muzea a galerie v Mostě, autorce knih Cizí dům? Architektura českých Němců 1848–1891 a Moderní a lokální: Architektura českých Němců 1891–1918. Ve svém příspěvku o architektuře českých Němců mezi lety 1848 a 1918 Věra nastínila, jak se v devatenáctém století rodilo vědomí národní příslušnosti a jak se promítalo do architektury.
„Ještě v polovině 19. století by většina architektů neuměla říct, zda jsou Češi, nebo Němci,“ připomněla Vostřelová. „Mluvilo se prostě německy, což však neznamenalo, že se člověk cítil být Němcem.“ Teprve po přijetí nové ústavy v roce 1861 se začaly vytvářet samostatné kulturní a spolkové struktury, které daly vzniknout i národně orientované architektuře.
Vostřelová popsala, jak se národnostní soutěžení odrazilo ve stavbách typu národních domů, radnic či divadel, tedy institucí, které měly reprezentovat příslušnost a sebevědomí daného společenství. Uvedla i příklady z Plzně – Německý dům a Německé divadlo, které vznikly v reakci na ovládnutí městské samosprávy Čechy. „Architektura se stala jazykem kulturní identity,“ uvedla, „ale zároveň i prostorem, kde se obě komunity stále zrcadlily a inspirovaly.“
Ve své prezentaci se dotkla také proměn kolem roku 1900, kdy se národní vymezování postupně změnilo v hledání moderního výrazu. Vystopovala, jak čeští Němci navazovali spíše na středoevropskou klasicizující linii, zatímco čeští architekti směřovali k francouzské avantgardě. „Není to rozdíl hodnot, ale rozdíl kulturního směřování,“ shrnula. „Když jsme dnes v Semlerově rezidenci, díle (také) Adolfa Loose, můžeme vidět, že i tato linie měla pro moderní architekturu zásadní význam.“
Dialog české a německé architektury v meziválečné Praze
V druhé části večera se slova ujala Lenka Kerdová, historička architektury, kurátorka a umělkyně, která žije a působí ve Vídni. Ve svém on-line příspěvku Malý Berlín ve velké Praze přenesla publikum do meziválečné Prahy, kde se mísily architektonické ambice, národní identity i jazykové bariéry.
Lenka představila své dlouholeté bádání shrnuté ve stejnojmenné publikaci. Na příkladech pražských staveb ukázala, jak složité bylo vymezit pojem „německá architektura“. Mnoho architektů židovského původu či absolventů německých škol se necítilo být součástí výhradně jedné kultury. Sama Kerdová proto volí označení „německy mluvící architekti“, které lépe vystihuje jazykové i kulturní pomezí, v němž se tito tvůrci pohybovali.
Ve své přednášce dále popsala, že po roce 1918 ztratili německy mluvící architekti většinu veřejných zakázek a našli uplatnění především v soukromé sféře – v činžovní a rodinné zástavbě či v reprezentativních bankovních a pojišťovacích palácích v centru Prahy. Upozornila, že i tyto stavby formovaly moderní charakter metropole první republiky, byť jejich autoři dlouho zůstávali mimo kánon tuzemských dějin architektury.
Lenka Kerdová zároveň přiblížila svůj přístup při výzkumu a práci na knize: nesnažila se vytvořit katalog německých architektů, ale chápat obecně tvorbu tehdejších architektů jako průnik více kulturních orientací. „Nešlo o dvě oddělené architektury, ale o neustálý dialog,“ vysvětlila. „A ten dialog je dodnes čitelný ve zdech, fasádách i detailech města.“
Další přednáška z cyklu o německy mluvící architektuře se zaměřila na německou sociálně demokratickou architekturu v meziválečném Ústí nad Labem a na život a dílo architektů Karla Ernstbergera a Rudolfa Welse, kteří působili mj. na Karlovarsku, tedy v dalším z regionů, kde se česká a německá kultura bezprostředně prolínaly. Více o této přednášce zde.
