Architekt Szymon Rozwałka hledá krásu v nejistotě a nedokonalosti
# architektonické večery, architektura, architektura na pomezí, Architektura za čtyřmi hranicemi, improvizace, Polsko, přednáška, RO–AR architects, současná architektura, Szymon Rozwałka
Vloženo13. 07. 2026
Text Radka Šámalová
Druhé pokračování cyklu Architektura za čtyřmi hranicemi, který připravuje spolek Pěstuj prostor ve spolupráci se Západočeskou galerií v Plzni, představilo tvorbu polsko-českého architekta Szymona Rozwałky. V Semlerově rezidenci se 10. června 2026 mluvilo o architektuře, která se nevzdává rozporů, nečistoty, improvizace ani nejistoty – a která se naopak snaží právě v těchto jevech nacházet vlastní sílu.
Rozwałka, zakladatel kanceláře RO_aR architects a pedagog Fakulty architektury VUT v Brně, svou přednášku pojal jako polemiku s modernistickou představou řádu. Nešlo mu však jen o kritiku určitého architektonického stylu. V centru jeho uvažování stála širší otázka: proč architektura i společnost tak často odmítají vše, co se nevejde do předem dané představy o čistotě, správnosti a kontrole?
Pomezí jako samostatný prostor
Výchozím pojmem večera byla „architektura na pomezí“. Rozwałka upozornil, že nejde jen o hranici mezi dvěma světy, ale spíše o zvláštní prostor, který vzniká jejich setkáním. Anglické in between podle něj lépe vyjadřuje stav, kdy už nejsme ani na jedné, ani na druhé straně, ale právě „mezi“ – v prostoru nejednoznačnosti a zároveň možnosti.
Tento způsob přemýšlení spojil i se svou vlastní zkušeností. Jako Polák dlouhodobě působící v Česku, který zároveň vyučuje i v angličtině, se pohybuje mezi odlišnými jazyky, kulturními prostředími i architektonickými tradicemi. Právě z této pozice si dovoluje české prostředí kritizovat, ovšem nikoli z odstupu cizince, ale spíše z perspektivy někoho, kdo je jeho součástí.
Úvod přednášky byl věnován také polsko-českým rozdílům po druhé světové válce. Přestože Polsko bylo válkou fyzicky mnohem výrazněji zničeno, v architektonickém myšlení podle Rozwałky dlouho existovaly paralely. Zlom v českém prostředí vidí především v období normalizace. Samotné slovo „normalizace“ pro něj představuje potlačení všeho, co se vymyká normě: iracionality, tekutosti, pochybnosti i postmoderního myšlení.
Kýč, plevel a zahradník
Jedním z klíčových motivů přednášky byla metafora zahradníka, kterou Rozwałka převzal od sociologa Zygmunta Baumana. Zahradník má představu dokonalé zahrady a vše, co se do ní nehodí, označí za plevel. Plevel je přitom přirozenou součástí ekosystému – problémem se stává až ve chvíli, kdy narušuje předem daný obraz pořádku.
Podobně podle Rozwałky funguje i architektura, památková péče nebo veřejná debata o městě. Rozpor, špína, kýč, nedůslednost nebo nečekané vrstvy bývají vnímány jako něco, co je třeba odstranit. V této souvislosti připomněl i Milana Kunderu a jeho úvahu o kýči jako snaze vymazat z obrazu světa vše nepříjemné, rušivé nebo těžko přijatelné.
Rozwałka ovšem nenaváděl k rezignaci na kvalitu. Spíše upozorňoval, že posedlost čistotou může vést ke ztrátě citlivosti. Architektura, která se snaží vše předem kontrolovat, se podle něj ochuzuje o schopnost reagovat na skutečný život.
Projekty jako setkání protikladů
Teoretické úvahy Rozwałka během přednášky propojil s příklady z vlastní praxe. Jedním z prvních byl dům Silo v Olomouci, na jehož projektu architekt pracoval s kolegou Tomášem Pejpkem. Sám Rozwałka označil stavbu spíše za postmoderní než modernistickou stavbu, přestože navenek působí velmi střídmě. Na původní symetrickou hmotu sila architekti posadili výrazný hranol, posunutý mimo osu. Vznikla tak subtilní hra s archetypem a s očekáváním, jak má rekonstrukce technické stavby vypadat.
U pražské vily v Hlubočepích se ústředním tématem stavby stalo setkání dvou světů: městského a přírodního. Dům stojí na komplikovaném pozemku mezi okolní zástavbou, potokem a výhledy na Hlubočepské plotny. Architekti proto část krajiny „vynesli“ nahoru v podobě zeleného kopce a spodní část domu pojali jako městskou, geometrickou vrstvu. Do výsledné podoby se navíc propsal zásah investora, který musel projekt z finančních důvodů výrazně zmenšit. Místo nového začátku architekti „odřízli“ část již navrženého domu a pracovali s tím, co zůstalo. I tento neplánovaný moment se tak stal další vrstvou projektu.
Podobně silně pracuje s hranicí mezi vnitřkem a vnějškem projekt Yoga Garden v Brně. Centrum jógy vzniklo v bývalé továrně v městském vnitrobloku, v prostoru téměř bez oken, pouze se střešními světlíky. Rozwałkův ateliér do něj vložil zahradu – doslova vyřízl části původního interiéru a otevřel je nebi. Výsledkem je prostředí, kde není zcela jasné, kde končí budova a začíná exteriér. Jeden z odstraněných sloupů architekti připomněli světelnou stopou v podlaze, takže prostor působí lehce iracionálně: střecha jako by se vznášela a konstrukce ztrácela samozřejmost.
Kontrolovaná a nekontrolovaná příroda
Další část přednášky se věnovala přírodě, kterou Rozwałka v českém prostředí vnímá jako silně kontrolovanou. Oproti Polsku, kde připomněl například Bělověžský národní park nebo krajinu u Baltského moře, podle něj v Česku téměř chybí zkušenost s divočinou mimo lidský dosah.
Tuto otázku rozvedl na studentském projektu věnovaném ostrovům u Štětínského zálivu, odkud sám pochází. Rozwałkovi studující pracovali s možností zvýšení hladiny moře a navrhovali, jak by se krajina mohla proměnit, aniž by byla zcela technicky ovládnuta. Namísto jednoznačného řešení navrhli například pásy stromů fungující jako přirozené vlnolamy. Důležité bylo, že výsledek neměl být dopředu známý. Člověk může nastavit počáteční podmínky, ale neměl by nutně rozhodovat o tom, jaký ekosystém nakonec vznikne.
Stejné téma se objevilo i v aktuálním projektu přestavby a rozšíření Divadla Jiřího Myrona v Ostravě. V autorské spolupráci s architekty Adou Rypl Žabčíkovou a Jaroslavem Sedlákem zde Szymon Rozwałka pracuje s motivem zeleného kopce, inspirovaného ostravskou haldou nazvanou Ema (pozn. ed.: Halda vznikla při uhelné těžební jámě. Původně měla být zlikvidována, dnes je však památkově chráněna a poskytuje výhledy na ostravskou metropoli). Kopec se má zařezávat do interiéru divadelního komplexu a stát se novou přírodní vrstvou v jinak složité historické struktuře budovy. Původní představa živějšího, méně kontrolovaného ekosystému však pravděpodobně kvůli pravidlům veřejných zakázek získá regulovanější podobu.
Architektura, která nemusí být hotová
Rozwałka během večera opakovaně zdůrazňoval, že architektura nemusí být definitivní. To ukázal na několika rodinných domech i studentských projektech. Dům v Zalesiu v Polsku pracuje s borovicovým lesem jako s „rizomatickou“ strukturou, v níž neexistuje jeden hlavní bod, ale množství vzájemných vazeb. Dům se stromům přibližuje, vyhýbá se jejich kořenům a při pohybu interiérem stále připomíná, že člověk je uvnitř lesa, nikoli mimo něj.
Ještě otevřenější je dům v Otaslavicích, navržený jako soubor malých hmot v zahrádkářské kolonii. Podstatné nejsou jen samotné objekty, ale prostor mezi nimi. Rozwałka o něm mluvil jako o domě, který nebude nikdy úplně dokončený – a právě to je jeho princip. Může se měnit, doplňovat a postupně zarůstat životem.
Na studentských pracích z brněnského Ústavu experimentální tvorby pak ukázal, jak lze podobně uvažovat i v měřítku větších struktur. Inspirací zde byl mimo jiné nizozemský strukturalismus a myšlenka „kontrolované svobody“: architekt neurčuje výsledný obraz, ale nastavuje pravidla, v nichž mohou vznikat proměnlivé situace.
Paměť, respekt a citlivost
Závěr přednášky patřil soutěžnímu návrhu Rozwałkova ateliéru na památník Jana Palacha. Architekt zde odmítl jednoznačnou symboliku násilí a místo ní hledal způsob, jak pracovat s neuchopitelnou, bolestnou a nejednoznačnou pamětí. Navržená nová struktura měla vstupovat do původního domu, ale neumožnit návštěvníkovi jej plně obsadit. Dům by zůstával přítomný, viditelný jen v záblescích, a zároveň by mohl postupně stárnout, chátrat a mizet.
Tento přístup Rozwałka spojil s inspirací návrhem Oskara Hansena pro Auschwitz-Birkenau, v němž se paměť neměla fixovat jako dokonale udržovaná kulisa, ale měla být ponechána procesu času, zarůstání a rozpadu. Nešlo tedy o estetiku, ale o etiku vztahu k místu.
V závěru večera se proto vrátila slova jako respekt a citlivost. Rozwałka připomněl, že otázka krásy může být v architektuře zavádějící, pokud zastíní schopnost vnímat odlišné vrstvy, konflikty a nedokonalosti. Architektura na pomezí podle něj nemusí být čistá, uhlazená ani jednoznačná. Její hodnota může spočívat právě v tom, že nechává prostor tomu, co se do hotových obrazů světa nevejde.
