Soutěže v architektuře: Padesát návrhů je více než jeden

# architektonické večery, architektura, Architektura jako věc veřejná, CBArchitektura, diskuze, Jiří Opočenský, Karla Kupilíková, Miroslav Vodák, ov-a, Platforma pro veřejný prostor, přednáška, soutěže

Vloženo25. 07. 2022

Text Markéta Hossingerová

Jarní přednášková a diskusní série s názvem Architektura jako věc veřejná pokračovala třetím dílem ve čtvrtek 26. května v kulturní a kreativní zóně DEPO2015. Spolek Pěstuj prostor veřejnosti tentokrát představil téma soutěží o návrh, které reprezentují další polohu vztahu mezi profesí architektů a veřejnou správou (a rovněž veřejným zájmem).

Fotoreport z průběhu večera

Výběr hostů předznamenal komplexní pohled na stanovené téma. Zastoupení totiž měly obě strany účastníků architektonických a urbanistických soutěží o návrh, tedy jak pořadatelé, tak soutěžící. O svých bohatých zkušenostech v roli organizátorů pohovořili Miroslav Vodák, jenž se soutěžím věnuje systematicky a dlouhodobě v rámci spolku CBArchitektura, a Karla Kupilíková, která svou mimořádnou praxi v dané oblasti získala během svého působení v Nadaci Proměny Karla Komárka. Třetí host, Jiří Opočenský ze studia Opočenský Valouch architekti, reprezentoval naopak úspěšné soutěžící, byť i on má s pořádáním soutěží zkušenosti jako městský architekt Libčic nad Vltavou.

Miroslav Vodák v úvodu popsal vznik spolku CBArchitektura, který se svým kolegou Tomášem Zdvihalem založil v roce 2012, stejně jako další vývoj organizace. „Nejvíce aktivní jsme nyní asi na facebooku, kde najdete všech 60 až 70 případů, v nichž jsme spolupracovali na veřejných zakázkách i soutěžích, které mají společné to, že se u nich nehodnotí cena, ale kvalita. To je pro vznik dobré architektury naprosto zásadní věc.“ Krátce poté naznačil, jak o náležitostech a možnostech soutěží spolek informuje zájemce z řad veřejné správy. Zdůraznil také, že kvůli zdejší složité legislativě je téměř nutné mít při vypsání soutěže po boku zkušeného organizátora.

Hlavní výhodu soutěží shrnul Vodák v jediném hesle: padesát návrhů je více než jeden. Přičemž platí, že z anonymních návrhů vybírá nezávislá porota. Tím pádem soutěže nabízejí možnost kontroly transparentního procesu a zároveň poskytují rovné šance všem soutěžícím. Do své prezentace Vodák vybral několik ikonických budov, které vzešly ze soutěží, z nichž většinu okomentoval drobnými dobovými příběhy nebo zajímavými postřehy.

Následně předložil některé statistiky týkající se organizování soutěží v Česku a vyvodil z nich následující závěry: soutěž o návrh může být vypsána na cokoliv; soutěží se tam, kde to lidé chtějí; v drtivé většině se smlouva o další spolupráci podepisuje s vítězem. Závěr svého příspěvku věnoval soutěži a následné realizaci přístavby Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích. Celý proces se od přípravy soutěže po dokončení stavby podařilo uskutečnit během vpravdě rekordních čtyř let. (Ukázalo se, že s dobře připraveným zadáním a odhodláním na straně veřejné správy lze i takový záměr uskutečnit během jednoho volebního období.)

Karla Kupilíková svoji prezentaci zahájila vysvětlením své motivace pro organizování soutěží. Při svém pobytu v zahraničí před více než 15 lety se setkala s jiným procesem vedení realizačních projektů ve veřejném prostoru. Právě to ji inspirovalo k její aktivitě po návratu do Česka. Pro představitele veřejné správy měst pak s tehdejšími kolegyněmi z Nadace Proměny Karla Komárka připravily jednoduchý návod, v němž projekt rozdělily do pěti etap. „Sama soutěž totiž kvalitu nezaručí. A u nás je dodnes leckde velmi podceňovaná etapa přípravy projektů. Často jsme tedy s kolegyněmi musely města učit zpracovávat zadání.“

Ve kvalitním zadání vidí Kupilíková jeden z hlavních pilířů úspěšné soutěže. Za dobrý výsledek přitom považuje místo, které je lidmi využívané a trvale ekonomicky udržitelné. Zadání je pak často tvořeno participativním způsobem. V té souvislosti zmínila, že ji jako organizátorku soutěží oslovují spíše malá města, která se rozhodnou pro kvalitní řešení a v nichž se tolik „nepolitikaří“. Vzápětí představila tři ilustrativní příklady takových realizací – parky v Sušici, Litoměřicích a Litomyšli.

V poslední části svého příspěvku se Kupilíková věnovala otázce, proč nejsou architektonické soutěže standardem, a popsala pět nejčastějších důvodů, které představitele měst od uspořádání soutěže odrazují. Po obecné neznalosti uvedla zejména finanční záležitosti, které jsou s projektem v různých fázích spojené. Ať už se jedná o náklady na uspořádání soutěže, nebo o ceny za projektovou dokumentaci či za realizaci stavby. Kriticky se přitom vymezila proti mimořádně levným projektům, v nichž je nízká cena zpravidla vykoupena podobně nízkou úrovní návrhu. Poslední důvod spatřuje v časové náročnosti procesu; dodala nicméně, že mnoho projektů lze zvládnout i během jednoho čtyřletého volebního období (jak ukázal již Miroslav Vodák).

Nanejvýš povolaným účastníkem večera věnovaného soutěžím se ukázal být architekt Jiří Opočenský. Svoji prezentaci pojal jako průřez soutěžemi, jichž se jeho kancelář za více než deset let často úspěšně účastnila. Opočenský však nezřídka usedá i mezi porotce soutěží a jako městský architekt Libčic nad Vltavou má za sebou i jejich organizaci. Za tři roky působení v roli městského architekta se mu podařilo prosadit uspořádání dvou soutěží – na radnici a na náplavku –, což považuje za úspěšný standard maloměsta. „Co se týče počtu soutěží, jsme na tom teď dobře. Soutěží je opravdu hodně, týmy, které mají zájem soutěžit, mají velký výběr. A kdo má trochu zkušeností, muže se dobře etablovat a postavit na tom architektonickou kancelář.“ V roce 2008, kdy Jiří Opočenský s kolegou Štěpánem Valouchem zakládali svůj ateliér, to tak nebylo. První zkušenosti získávali spoluprací se soukromníky. Příležitosti díky soutěžím vypsaným veřejnou správou se jim naskytly až posléze.

U každé prezentované soutěže Opočenský krátce přiblížil její specifika, ať už procesní, nebo  vyplývající z povahy zakázky nebo zadavatele. Na jeho více než desetileté zkušenosti se soutěžemi bylo možné pozorovat mj. růst odměn za účast i za výhru, a to až o celý řád. I to svědčí o rostoucím významu soutěžního procesu v českého prostředí. Z pozice účastníka soutěží Opočenský také neopomněl zdůraznit, že k tomu, aby se vyhrávalo, je nutné soutěžit. Na jednu úspěšnou soutěž tak odhaduje Opočenský v případě své kanceláře přibližně šest až deset účastí neúspěšných. Podle něj jde o přirozený proces, který v každém případě přináší cenné zkušenosti.

Jiří Opočenský svým závěrem přešel takřka plynule do debaty se svými kolegy. Společně se nejvíce zamýšleli nad překážkami, které musí obce při pořádání soutěží překonávat. Diskutovali také o možných řešeních, která by umožnila celý proces zjednodušit. A to zejména v případě menších investic, u nichž nákladné pořádání soutěže téměř nepřipadá v úvahu. Probírali i možnosti propagace pořádání soutěží mezi představiteli veřejné správy. Kupilíková s Vodákem se zde jednoznačně shodli na tom, že zkušenosti je přiměly spolupracovat na pořádání soutěží pouze s těmi, kteří s nimi spolupracovat skutečně chtějí. Naopak se jim osvědčuje nechávat za sebe promlouvat příklady dobré praxe a jejich vlastní iniciátory.