Jak Adolf Loos na sklonku života uvolnil koncept raumplanu

# Adolf Loos, Adolf Loos 150, architektonické večery, Christopher Long, Karel Lhota, moderní architektura, přednáška, prostor, raumplan, vila Moller, Winternitzova vila

Vloženo10. 01. 2021

Text Marie Kordovská

Jedním z mála pozitivních aspektů hygienických opatření, která provázejí koronavirovou pandemii, je možnost uspořádat on-line přednášky výjimečných hostů z celého světa, jejichž osobní přítomnosti v České republice by jinak bylo velmi obtížné dosáhnout. Mezi ně patří i americký historik umění a architektury Christopher Long, který se ve svém výzkumu soustředí zejména na architekturu a design přelomu 19. a 20. století. Ve třetím pokračování přednáškové série Adolf Loos: 150, které se konalo 11. listopadu 2020, vystoupil s příspěvkem nazvaným Pozdní domy Adolfa Loose: nové přístupy k ideji raumplanu. Představil v něm svůj nedávný výzkum Loosovy tvorby z posledních tří let jeho života. Zajímalo ho zejména to, jakým způsobem Loos v závěru svého života proměnil ideu raumplanu.

Záznam přednášky

Christopher Long si při jedné ze svých návštěv pražské Winternitzovy vily, navržené Adolfem Loosem a Karlem Lhotou, povšiml, že ve srovnání s většinou Loosových realizací působí mnohem pohodlněji, světleji, téměř „vyčištěně“. To ho přivedlo k podrobnému studiu Loosových děl, v němž se soustředil na jeho práci s prostorem. Jako mezník v Loosově tvorbě označil jeho 60. narozeniny, soustředil se tedy na poslední tři roky jeho života. Svůj výzkum pak publikoval v knize Adolf Loos: Poslední domy.

Během přednášky Christopher Long představil půdorysy Loosových starších prací a upozornil, že Loos experimentoval s řadou způsobů, jak rozvrhnout prostor. Ačkoliv se Loosovy interiéry do jisté míry podobají, architekt k rozvržení raumplanu pokaždé přistupoval nově, s ohledem na konkrétní realizaci. Ve vídeňské vile Moller – „sestřenici“ pražské Müllerovy vily – jsou podle Longa prostory důsledně kontrolovány: interiér domu nabízí minimum možností, jak se v něm pohybovat. Úzká schodiště nebo systém otvorů ve zdech, které v závislosti na úhlu pohledu návštěvníkům otevírají a zase zavírají průhledy do okolních prostorů, navádějí přítomné předem určeným směrem. Ačkoliv je prostorový rozvrh Müllerovy vily oproti vile Moller otevřenější a umožňuje větší rozhled, výhledy do dalších místností často zůstávají omezené. Při procházce domem Loos návštěvníkovi dovoluje vidět pouze některé prostory; další místa skrývá, nebo naopak ukazuje velmi záhy.

Obecně podle Longa platí, že ve starších projektech Loos raumplan koncipuje jako velmi kontrolovaný a regulovaný prostorový systém. O tom svědčí například úzká schodiště, která prostupují ve spirále „napříč” domem. Z nich se vstupuje do prostorných místností. Tento princip Loos v některých případech zdůrazňuje natolik, až se lze domnívat, že architekt chtěl vyvoláním téměř klaustrofobického pocitu v zádveří nebo na schodišti umocnit dojem z velkorysých pokojů.

Výraznější změnu svého pojetí raumplanu Loos poprvé promítl do nerealizovaného návrhu vídeňského domu pro Lisu a Huga Bojkovy. V místě, kam v Müllerově vile Loos umístil „clonu” mezi hlavní prostor a další místnosti, ponechal v projektu domu Bojkových prostor otevřenější a přehlednější. Z realizovaných návrhů zmiňme dům pro Loosovu hospodyni Mitzi Schnablovou z roku 1930. Architekt sice do středu dispozice situoval úzké schodiště, jinak však dům ponechal otevřený s prostory propojenými ve dvou podlažích. V projektu dvojdomku pro vídeňskou výstavu Werkbundu z roku 1930­–1931 Loos navrhl hlavní obytné místnosti jako otevřené prostory o výšce dvou podlaží s galerií v patře, tak aby pohledy nic nerušilo. Ve fasádě uplatnil i na své poměry nezvykle velké okno.

Jednou z posledních realizací Adolfa Loose se v letech 1931–1932 stala Winternitzova vila, na jejímž projektu architekt spolupracoval s Karlem Lhotou. Již vstup do domu se výrazně liší od Loosových předchozích staveb. Je otevřenější a přehlednější – návštěvník vily ví, kam vedou jednotlivá schodiště. I při pohledu z obývacího pokoje do dalších prostorů domu je zřejmé jejich uspořádání. V tom spočívá zásadní rozdíl proti například Müllerově vile, v níž Loos výhled z obytné haly do dalších prostorů komponoval velmi rafinovaně a z velké části jej zakryl. Winternitzova vila svým obyvatelům nabídla přátelštější, „pochopitelnější” prostředí, které navíc působilo velmi současně.

Christopher Long posun v Loosově koncepci raumplanu přičítá nikoliv autorskému podílu Karla Lhoty (jenž se ostatně podílel i na projektu Müllerovy vily), ale vlivu, který měli na pozdní Loosovu tvorbu jeho mladší profesní kolegové. V pozdních dvacátých a raných třicátých letech vznikla řada významných staveb, v jejichž návrzích architekti uplatnili otevřenější prostorové řešení a nabídli jejich uživatelům možnost volného pohybu po domě: například vila Tugendhat od Miese van der Rohe, vila Savoye od Le Corbusiera nebo vila Beer od Josefa Franka. Právě poslední jmenovaná budova měla podle Longa na Loose největší vliv.

V závěrečné diskusi Christopher Long upozornil, že Le Corbusier pracoval s volným, plynoucím prostorem ve svých stavbách asi o 15 let dříve než Adolf Loos. Podle Longa zůstali tvůrci ve střední Evropě v tomto ohledu proti Le Corbusierovi a dalším poněkud pozadu, dovedli však tuto myšlenku dále. Například Josef Frank nebo Hans Scharoun opustili ortogonální navrhování prostoru a začali jej formovat organicky, což se potom odrazilo například v práci finského architekta a designéra Alvara Aalta. Nakonec se tento přístup stal celosvětovým fenoménem, jenž tvarování prostoru osvobodil úplně.

Přímo na Adolfa Loose, konkrétně především na jeho práci s raumplanem, navázalo nemálo Loosových někdejších žáků a spolupracovníků, včetně těch, kteří zpravidla před vypuknutím druhé světové války emigrovali ze střední Evropy do zámoří. Například Henry (Heinrich) Kulka spolu s Ernstem Plischkem uplatnili raumplan v podmínkách novozélandské hornaté krajiny, původně rakouský architekt Alfred Preis pak rozvinul ideu raumplanu na Havajských ostrovech. Loos výrazně ovlivnil i Rudolfa M. Schindlera, který působil od počátku dvacátých let minulého století v kalifornském Los Angeles.


Přednáška se konala za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, města Plzně, Plzeňského kraje, Státního fondu kultury a Nadace české architektury.