POST—INDUSTRIÁL: díky kvalitním projektům slouží řada někdejších pivovarských staveb novým účelům. Důležitý je osvícený investor

# architektonické večery, architektura, diskuse, konverze, pivovary, Plzeňský Prazdroj, post–industriál, přednáška, průmyslová architektura

Vloženo10. 12. 2016

Text Petr Klíma

Závěrečný díl podzimní přednáškové série POST–INDUSTRIÁL se soustředil na historii pivovarských staveb na Plzeňsku, na možnost konverzí opuštěných parostrojních pivovarů a na několik úspěšných příkladů úprav a transformací budov v areálu plzeňského pivovaru i objektů mimo Plzeň. Akce se uskutečnila v pavilonu Formanka Plzeňského Prazdroje, a tak asi sedm desítek návštěvníků mělo možnost proložit výklad šesti fundovaných hostů ochutnávkou místního světlého ležáku.

Fotoreport z průběhu večera

Jako první z hostů vystoupil historik architektury Jan Anderle, zakládající člen a předseda výboru Klubu Augusta Sedláčka. Ve svém příspěvku se zaměřil především na stavební typologii sladoven a pivovarů z období před industriální revolucí. Upozornil přitom, že ačkoliv bylo sladovnictví historicky do značné míry nezávislé na vaření piva, už ve středověku se oba tyto provozy nezřídka spojovaly. Na příkladu pivovaru v Přenicích u Plzně a dalších pivovarských zařízeních Jan Anderle přiblížil stavební vývoj pivovarského provozu až do poloviny 19. století, zejména na různé způsoby sušení sladu. Podotkl, že kvůli zlepšování procesu sušení sladu ještě před nástupem parostrojních pivovarů začínaly anglické hvozdy s tepelným výměníkem nahrazovat starší vertikální hvozdy. Tak tomu bylo i v metternichovském pivovaru, který se stal součástí někdejšího klášterního areálu v Plasích.

V závěru Jan Anderle stručně představil i typ parostrojního pivovaru, který se v našich zemích začal prosazovat přibližně v polovině 19. století. Přestavba pivovaru staršího typu, kde všechny činnosti byly prováděny ručně, na pivovar parostrojní, se odehrála i v pivovaru v Plasích, jehož nedávnou konverzi pro potřeby Centra stavitelského dědictví jako poslední z hostů odprezentoval Tomáš Efler z Projektového ateliéru pro architekturu a pozemní stavby.

Dalším v řadě byl architekt Tomáš Šenberger, spoluzakladatel a partner studia Šenbergerová, Šenberger – architekti a také proděkan Fakulty stavební ČVUT. Svoji prezentaci věnoval tématu, kterým se zabývá dlouhodobě – konverzím parostrojních pivovarů. Upozornil na roli, kterou hrají v konvertovaných pivovarech věžové hvozdy, které jsou charakteristickým poznávacím znamením pivovarských sladoven. Druhým klíčovým prostorem sladovny je humno a nad ním zpravidla sladovnická půda, sloužící pro uložení ječmene nebo ječného sladu. Jak Tomáš Šenberger podotkl, jsou to univerzální prostory, do nichž lze – na rozdíl od hvozdu – vložit téměř jakoukoliv funkci. Nejpůsobivějším prostorem a výkladní skříní pivovaru bývá podle Šenbergera varna, převýšený prostor s vysokými okny, často vybavený měděnými nádobami a mosaznými zábradlími. Také varny poskytují řadu možností, jak je nově využít. Obtížněji se naopak adaptují prostory chladicích štoků a sklepů, umístěných pod úrovní terénu a dělených množstvím chodeb.

Na vystoupení Tomáše Šenbergera navázal architekt Václav Hlaváček, jednatel Studia acht, který návštěvníkům představil konverzi pivovaru v Podmoklech v Děčíně, vystavěného v polovině 19. století, na obchodní centrum. Dobrému výsledku proměny komplexu podle Hlaváčka podstatně napomohla jak památková ochrana pivovaru, tak skutečnost, že investor byl vzhledem k ekonomické krizi nucen omezit finanční prostředky na konverzi (z původně uvažovaných dvou miliard korun se prostavěla asi třetina). Redukce rozpočtu ovšem neumožnila provést v plném rozsahu plánovanou úpravu veřejného prostoru v okolí pivovaru.

Hlaváček s kolegy na rozdíl od svých předchůdců nenavrhli demolici stavebního souboru, ale ponechali všechny budovy s obvyklými funkčními částmi pivovarů a opatrně zrekonstruovali vnější plášť i interiér stavby. Nepravidelné srostlice původních provozů využili jako prostory služeb a menších prodejen, do věžových hvozdů vložili schodiště a výtahy. V prostorovém řešení obchodního centra, které bylo ze dvou třetin realizováno jako novostavba, kladli značný důraz na průhledy z jednotlivých pater do dalších podlaží. Nakupujícím umožnili také pozorovat z prvního a druhého patra komplexu střešní krajinu Děčína i okolí města. Díky průběžnému světlíku v horní části stavby je také možné vnímat proměnu architektury původního pivovaru od pozdního klasicismu po historizující část varny či hvozdu. Kapacitní parkoviště je podle Hlaváčka využíváno i jako shromaždiště a místo různých kulturních akcí. V závěru svého vystoupení se Václav Hlaváček s návštěvníky podělil s příklady konverzí průmyslových objektů, se kterými se seznámil v zahraničí.

Architekt Petr Burian, partner kanceláře DAM.architekti, pak obrátil pozornost publika ke změnám, které se uskutečnily v areálu Plzeňského Prazdroje. Ve svém příspěvku přiblížil stavební úpravy a návrh nového návštěvnického okruhu v prostoru Staré varny, v níž v roce 2004 skončila výroba piva. Petr Burian s kolegou Pavlem Uttendorfským tehdy dostali k dispozici v podstatě celý objekt. Jako nejvýraznější stavební zásah navrhli při někdejší šrotovně vstupní šachtu s copilitovou fasádou zlaté barvy evokující barvu piva ve sklenici. K ní připojili prosklený hranol s největším osobní výtahem v ČR, který návštěvníkům zajišťuje panoramatické výhledy na areál pivovaru. Účastníci prohlídek, jejichž pohyb architekti navrhli jako jednosměrný, bezbariérový a bez křížení jednotlivých skupin, se tímto způsobem dostávají do nejvyššího bodu trasy.

Samotný dvoupodlažní prostor historické varny, kde se původně nacházely varné a rmutovací pánve, architekti očistili od nánosů rozvodů, technologií a řady nepůvodních a často poničených prvků. Vynikla tak železobetonová konstrukce a elementární prostorová kvalita stavby z let 1918–1919 a 1928. Budovu autoři také spojili s novou varnou, realizovanou roku 2004. V návrhu expozice Burian s Uttendorfským úzce spolupracovali s autory libreta. V expozici, která přibližuje výrobu piva v panoramatické projekci, společně zdůraznili čtyři základní suroviny: ječmen, vodu, kvasnice a chmel. Jako speciální artefakt nechali do expozice přenést jednu starou varnou pánev.

Zmíněné stavbě nové varny věnoval své vystoupení autor jejího projektu Zoltán Czvengrosch, jednatel XL studia. Vznik návrhu podle něj provázely těžkosti spjaté zejména se zadáváním prací – předmětem výběrového řízení na řešení nové varny byly totiž na prvním místě technologie. Vedení podniku trvalo na zachování tradičních výrobních postupů, aby se nezměnila chuť plzeňského piva. Nová budova měla být součástí komplexní dodávky. Zoltán Czvengrosch v této situaci, kdy architektura byla v pozadí, připravil svůj návrh, do něhož promítl lineární charakter procesu výroby piva i respekt vůči objektu Staré varny. Také proto do novostavby umístil větrací šachty upomínající na historické pivovarské komíny a nový velín situoval na původní pavlač při Staré varně. Soudobé tvarosloví objektu s proskleným pláštěm však poukazuje na to, že vaření piva je dnes vpravdě moderní proces.

Oblouk posledního dílu cyklu Post–industriál uzavřel architekt Tomáš Efler z Projektového ateliéru pro architekturu a pozemní stavby. Svůj výklad věnoval transformaci objektu bývalého pivovaru, mlýna a hospodářského dvora v areálu kláštera v Plasích na Centrum stavitelského dědictví Národního technického muzea. Tomáš Efler, člen autorského týmu, vedeného architektem Tomášem Šantavým, v úvodu vyzdvihl klíčovou roli iniciátora nového využití souboru a současného ředitele centra Pavla Kodery. Podle Eflera byl projekt také příkladem úspěšné spolupráce autorů projektu s pracovníky NTM a Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT.

Úkolem architektů bylo rehabilitovat původní podobu souboru, který byla dotvořena zkraje minulého století. V rámci projektu byly odstraněny rampy, přístavky a další prvky, které k hlavnímu objektu přibyly v druhé polovině století, kdy byla ukončena výroba piva. Tehdejší necitlivá adaptace pivovaru na sklady potravin s sebou nesla také podstatné zásahy do podlažnosti či rozmístění oken. Cílem projektu tedy bylo zahladit tyto změny a z někdejšího pivovaru a mlýna vytvořit muzeum a zároveň vzdělávací centrum. Po studii, která hledala optimální využití jednotlivých objektů, bylo přikročeno k dalším fázím projektu včetně vytvoření konceptu expozice. Ta měla být v souladu s architekturou komplexu a zároveň z něj vytvořit schránu sbírek historických i novějších materiálů a konstrukcí – krovů, dveří nebo vypínačů. Autorem expozice, jejíž nedílnou součástí se staly litinové, dřevěné a kamenné konstrukce pivovarských staveb, je architekt Tomáš Bílek. Pro potřeby centra byla nově využita varna, v níž se nezachovala pivovarská technologie, ale také řada suterénních prostor. Znovu vystavěn byl například párník s tzv. kloboukem pana starého.

Ze závěrečné diskuse nejvýrazněji vystoupila teze Václava Hlaváčka, který upozornil na to, že pro kvalitní výsledek konverze průmyslového objektu je zapotřebí osvícený investor, resp. developer, který by měl být mezičlánkem mezi investicí a dalším využitím. Doložil to právě na příkladu transformace pivovaru v Děčíně – podle něj to byl právě developer, který buldočím způsobem táhl celou akci k úspěchu. Hlaváček se také přimlouval za odvahu při konverzích – za to, aby tyto úpravy nebyly jen opatrnými rehabilitacemi. Podle něj je „někdy třeba do toho říznout“. Odvahu by podle něj však neměli mít jen architekti, ale především zástupci městské správy.