PO SAMETU: jak společenský vývoj v uplynulém půlstoletí formoval plánování, vnímání a obývání sídlišť?

# architektonické večery, architektura, bytová výstavba, kolektivismus, Michaela Janečková, Michal Lehečka, moderna, modernismus, panelová sídliště, Plzeň, po sametu, postmoderna, přednáška, privatismus

Vloženo26. 11. 2019

Text Magdaléna Radová

Sídliště_foto Matěj Hošek

Druhá přednáška z cyklu Po Sametu: architektura Plzně „na konci dějin“ se zaměřila na zkoumání posledního půlstoletí vývoje a proměn sídlištních souborů. Večer zahájila historička architektury Michaela Janečková přednáškou Sídliště mezi akcelerací moderny a postmodernou, v níž divákům představila vliv proměňujícího se architektonického a společenského diskurzu na podobu tuzemských sídlišť. Následoval příspěvek urbánního antropologa Michala Lehečky nazvaný Panelová sídliště v ČR – cesta od kolektivismu k privatismu věnovaný sociálním demografickým a ekonomickým aspektům života na sídlišti.

Fotoreport z průběhu večera

Věrna názvu své přednášky se Michaela Janečková zaměřila na popis procesu střetávání moderních a postmoderních myšlenek ve vývoji plánování hromadné bytové výstavby v Československu. Zatímco modernu podle ní charakterizovala víra ve společensky transformativní schopnost nové architektury, postmoderní koncepty vznikly jako reakce na nenaplněné přísliby podoby a fungování moderních měst a představovaly často nesourodé cesty hledání alternativ k ideovým a formálním dogmatům modernismu. První polovinu padesátých let minulého století, kdy se na Západě začala rozvíjet kritika modernismu, u nás ovládl socialistický realismus. Ambivalentní a často problematická zkušenost s politicky oktrojovaným stylem se o několik desítek let později promítla i do odmítavého postoje české architektonické obce k postmoderně a jejím historizujícím tendencím. Jak Janečková upozornila, přesto se u nás již v šedesátých letech do plánování sídlišť propsal důraz na tvorbu prostředí s ohledem na prožívání člověka – motiv charakteristický pro postmoderní uvažování. Pod tlakem bytové krize a požadavků režimu na co nejvyšší počet realizovaných bytů ale tento aspekt projektů často ustoupil do pozadí.

V závěru osmdesátých let se kritika sídlišť stala součástí veřejné diskuze a architekti přicházeli s poměrně radikálními návrhy nových celků. V nich už řada z nich reflektovala „západní“ postmodernu – uplatňovala koláže prvků z tradiční architektury a pláště domů opatřovala výraznými barvami. (Michaela Janečková podotkla, že kořeny dnes hojně kritizovaného pestrobarevného pojednání fasád zateplených budov možná sahají až do této doby a že postmoderní perspektiva dodnes ovlivňuje způsob, jakým o sídlištích uvažujeme.) Vzhledem k technokratickému přístupu komunistického vedení měly postmoderní návrhy před rokem 1989 antisystémový podtext. To, spolu s obecnou tendencí napodobovat západní vzory, mohlo mít v devadesátých letech vliv na rozšíření již devalvovaných postmoderních forem.

Michal Lehečka se ve svém příspěvku soustředil na sociální aspekty života na sídlišti a na jejich proměnu v kontextu celospolečenského vývoje druhé poloviny dvacátého a počátku jedenadvacátého století. Modernistická snaha o racionalizaci a efektivní organizaci lidských sídel a v posledku i celé společnosti vycházela z hledání řešení palčivých sociálních problémů. Při posuzování technokratického plánování sídlišť je tak podle Lehečky třeba mít na paměti poválečnou bytovou krizi a přírůstek obyvatelstva, který ji ještě prohloubil. Přestože tedy lze vůči architektonicko-urbanistickému řešení sídlišť vznést řadu oprávněných námitek, z hlediska kvantitativního uspokojení poptávky a sociální stabilizace splnila zprůmyslněná hromadná bytová výstavba do značné míry svůj účel. Dodnes také tvoří ve všech postsocialistických zemích podstatnou část bytového fondu.

Neodmyslitelnou součástí modernistické sociální utopie byl kolektivismus, uvedl také Lehečka. V radikální podobě tzv. koldomů se u nás neprosadil, kolektivistické prvky přesto najdeme v prostorových vztazích jak v rámci sídlišť, tak i jednotlivých domů. O určité formě naplnění kolektivistických vizí sídlištní pospolitosti lze podle Michala Lehečky mluvit v počátcích výstavby obytných souborů, kdy mezi prvními obyvateli často vznikaly silné vazby založené mimo jiné na vzájemné pomoci v nových a nedostatečně vybavených čtvrtích. Postupem času se ale spolu se stárnutím populace tyto vazby rozmělňovaly a docházelo k atomizaci sídlištní společnosti.

Privatizace rozhodující části bytového fondu po roce 1989 odstartovala na tuzemských sídlištích řadu změn. Díky posílení vztahu obyvatel – nově soukromých vlastníků – k bytovým jednotkám došlo ke stabilizaci sociální struktury sídlišť a rekonstrukci většiny budov (bohužel zpravidla bez širší koordinace vizuálního stylu v rámci větších celků). Spolu s ekonomickou transformací se proměňoval i sdílený kulturní a hodnotový rámec. Preference soukromého vlastnictví, které se stalo jednou z ústředních hodnot raně demokratické společnosti, výrazně upozadily vlastnictví veřejné a rovněž veřejnou správu. Veřejná prostranství, která zůstávala v majetku města, začínala i kvůli tomu chátrat. Tento diskurz, označovaný termínem privatismus, se v prostředí sídlišť dostává do kolize s kolektivistickými kořeny stavebních a vlastnických forem. V rámci hledání cesty možného budoucího vývoje sídlišť je tak podle Lehečky klíčová schopnost otevřené diskuze a snaha o nalezení rovnováhy mezi zájmy všech aktérů – obyvatel, developerů a městské správy.