PLZEŇ – TRANSFORMACE MĚSTA: život a smrt obchodních domů a center

# architektonické večery, architektura, Háblová, Klíma, Města zdí, obchodní centra, obchodní dům, Plzeň, poválečná architektura, přednáška, Prior, současná architektura, transformace města, urbanismus, veřejný prostor

Vloženo12. 01. 2019

Text Karolína Plášková, Petr Klíma

Přednáška z cyklu o transformačních územích Plzně, poslední akce spolku Pěstuj prostor v roce 2018, se zaměřila na oblast mezi Americkou třídou, Denisovým nábřežím a Sirkovou ulicí. Toto území je již tradičně spojeno s obchodní funkcí – v roce 1968 zde byl otevřen obchodní dům Prior. Přestože se i kvůli špatnému technickému stavu počítá s demolicí této budovy, obchodní funkce má v tomto místě hrát hlavní roli i v budoucnu. I poté, co byl v roce 2013 v místním referendu odmítnut záměr vybudovat zde rozsáhlý obchodní komplex, by měly prodejní plochy tvořit více než polovinu hrubé podlažní výměry budoucí zástavby. Přednáška se uskutečnila 19. prosince 2018 v blízké budově někdejší Okresní nemocenské pojišťovny, dnes EUC Kliniky Plzeň. Architekt a historik architektury Petr Klíma nejdříve představil české obchodní domy šedesátých a sedmdesátých let 20. století, architektka, teoretička a básnířka Anna Beata Háblová se pak zabývala minulostí i současností obchodních center.

Fotoreport z průběhu večera

Petr Klíma se českým obchodním domům věnoval na začátku této dekády v projektu KOTVY MÁJE – České obchodní domy 1965–1975 (výstava a publikace spatřily světlo světa v roce 2011). O několik let později se v knize Růžena Žertová – Architektka domů i věcí zaměřil na dílo brněnské architektky, která mezi počátkem šedesátých a druhou polovinou sedmdesátých let minulého století navrhla několik zdařilých obchodních domů v tehdejším Československu.

Svou prezentaci Petr Klíma zahájil stručným přehledem obchodních domů realizovaných na českém území v šedesátých a sedmdesátých letech – ve „zlaté éře“ tohoto stavebního typu. Po období padesátých let, kdy rigidní centrálně plánované hospodářství upřednostňovalo především výstavbu průmyslových a později i obytných souborů, bylo zapotřebí podpořit rovněž vznik občanské vybavenosti. Ekonomická situace státu se postupně zlepšovala a v zájmu tehdejšího establishmentu bylo posilovat sféru spotřeby a rozvíjet „socialistický konzum“. Symbolem tohoto fenoménu se staly právě plnosortimentní obchodní domy coby „prostorové plakáty rostoucí životní úrovně“ v Československu. Jejich projekty, vznikající zpravidla v ateliérech Státního projektového ústavu obchodu Brno, se řídily požadavky a doporučeními „oborových norem“ (tzv. JORP), které byly zpracovány pro generální ředitelství Trustu obchodních domů Prior především na základě zkušeností z navrhování a výstavby prvních budov tohoto typu.

Mezi trojici prvních poválečných univerzálních obchodních domů v Československu patřil i plzeňský obchodní dům Prior, postavený v letech 1965–1968 podle návrhu architektů Zbyňka Tichého, Václava Zoubka a Jaroslava Pekla z plzeňského Stavoprojektu. Významná událost to byla nejen pro město a jeho obyvatele – Prior si nacházel zákazníky z celého kraje –, ale i pro autory projektu. Jak upozornil Petr Klíma, v uvolňujících se poměrech šedesátých let i v normalizovaných letech sedmdesátých totiž návrhy obchodních domů představovaly pro architekty neobvykle kreativní práci – na rozdíl od postupně stále více typizované a prefabrikované bytové výstavby.

V dalších části přednášky Petr Klíma zmínil urbanistický aspekt navrhování a výstavby obchodních domů. Některé z nich vstoupily více nebo méně citlivě do starší urbánní struktury, některé se staly součástí nových souborů a center občanské vybavenosti. Někde došlo kvůli realizaci nových obchodních domů i k rozsáhlé demolici. Tak tomu bylo například v Jihlavě, kde novostavbě Prioru musel ustoupit soubor středověkých měšťanských domů, tzv. krecl (přestože Růžena Žertová ve svém nerealizovaném návrhu prokázala, že několik památkově chráněných domů je možné zachovat).

Po roce 1989 nahradila obchodní domy situované často v centrech nebo širších centrech měst velká obchodní centra amerického střihu, vystavěná na zelené louce na hranici města, obklopená parkovišti a dostupná především autem. I přes jejich odlehlost jim obchodní domy nedokázaly nabídkou zboží a prostorem odpovídajícím novým standardům konkurovat. Klesající zájem nakupujících se pak v některých obchodních domech negativně projevil na skladbě nájemníků. Z několika obchodních domů se tak staly „kryté tržnice“ s méně kvalitním zbožím. Některé obchodní domy byly rekonstruovány, dva byly prohlášeny za kulturní památku; naopak liberecké obchodní středisko Ještěd, navržené Miroslavem Masákem a Karlem Hubáčkem, bylo strženo a nahrazeno obchodním a zábavním centrem Forum Liberec. Město Liberec má přitom největší poměr nákupních ploch na obyvatele v Evropě. V tomto kontextu není divu, že dnes některá z tamních obchodních center bojují o přežití.

Právě tomuto stavebnímu typu se ve svém akademickém výzkumu věnovala Anna Beata Háblová. Výstupem její dizertační práce se stala publikace Města zdí – Život a smrt obchodních center (2017). Kniha, jejíž název odkazuje ke slavné knize Smrt a život amerických velkoměst americké novinářky a aktivistky Jane Jacobs, se stala základem jejího příspěvku.

V úvodu své přednášky Anna Beata Háblová publiku ozřejmila vznik obchodních center coby svébytného typologického druhu. Koncept těchto staveb navrhl a promyslel původem rakouský architekt židovského původu Viktor Gruen, který uprchl před nacisty do USA. V poválečných letech si Gruen povšiml, že rychle se rozvíjejícím obytným předměstím ve Spojených státech chybějí centra, kde se lidé mohou setkávat a trávit v nich čas. Jako řešení navrhl zastřešená komunitní centra, která by integrovala obchody i služby a ulehčovala tak lidem – především ženám v domácnosti – život při obstarávání nákupů, vyhledávání služeb a podobně. Kladl přitom důraz na vytvoření příjemné atmosféry, pracoval se světlem, zvukem i vůněmi. Investoři se nicméně jeho myšlenek chopili po svém a centra se postupně proměnila na ohniska konzumu.

Rozmach obchodních center v této redukované podobě později kritizoval sám Viktor Gruen. Napsal také knihu, v níž předestřel možnosti, jak zachránit města před obchodními centry. Publikací však už příliš nezbrzdil rozjetou mašinerii obchodního developmentu a zklamaný se vrátil na konci šedesátých let zpátky do Rakouska. Ironií osudu však bylo nedaleko jeho domu postaveno první vídeňské obchodní centrum.

Anna Beata Háblová ve svém příspěvku zmínila i problém tzv. „dead malls“, tedy zkrachovalých a opuštěných obchodních center. Důležité téma je to zejména v USA, kde již existuje řada takových případů. Upozornila rovněž na negativní aspekty obchodních center – tyto stavby zpravidla zabírají volnou krajinu (stavějí se „na zelené louce“), přispívají k růstu osobní automobilové dopravy a k vylidňování ulic v centrech měst, jejichž „nákupní atraktivita“ se výstavbou center na okrajích měst snižuje. Obchodní centra navíc často ignorují kontext okolního prostředí – obracejí se k městu zády (banálními plnými fasádami) a chovají se jako bariéry v území – přístupné jsou pouze jedním vstupem, většinou orientovaným k rozlehlému parkovišti.

V závěru publikace i své prezentace Anna Beata Háblová navrhla několik základních pravidel, jakými by se vznik nových center měl regulovat, aby městům co nejméně škodila. Patří k nim: propojení stávající uliční sítě pomocí pasáží, investice do veřejného prostoru, pěší dostupnost a napojení centra, multifunkčnost, vhodné měřítko vůči okolí a živý parter. Všechny aspekty pak prezentovala na příkladech existujících staveb, z nichž většina pozitivních se nachází v zahraničí. Z českých obchodních center Anna kvůli městotvorným kvalitám vypíchla centrum Nový Smíchov od architektů z tehdejšího D. A. Studia v čele s Martinem Rajnišem, který tuto stavbu pokládá za „městu přátelštější“ než obchodní dům Máj, který navrhl spolu s Johnem Eislerem a Miroslavem Masákem v první polovině sedmdesátých let minulého století. I tak považuje Rajniš obchodní centra za stavby, které – jak prohlásil roku 2017 v rozhovoru s Janem Motalem pro projekt Drazí architekti… – „podporují některé hnusné lidské poklesky“ a od nichž se od doby dokončení Nového Smíchova snaží držet „co nejdál“.