ARCHITEKTURA OSMIČKOVÝCH ROKŮ: o předrevoluční občanské společnosti a transformaci Stavoprojektu

# 1989, architektonické večery, architektura, architektura osmičkových roků, disent, historie, historie architektury, občanské aktivity, Petrová, Plzeň, přednáška, sametová revoluce, Soukup, společnost, Stavoprojekt

Vloženo08. 12. 2018

Text Karolína Plášková, Petr Klíma

Přednáškový cyklus věnovaný osmičkovým rokům československé historie zakončily příspěvky historičky Jany Petrové a architekta Jana Soukupa, kteří se podělili i o osobní zkušenosti z období přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Přednáška se tentokrát konala v budově dnešní Fakulty strojní Západočeské univerzity v Plzni, jež je součástí univerzitního kampusu na tzv. Zeleném trojúhelníku, komplexu budovaného od roku 1985 podle návrhu Krajské projektové organizace Stavoprojekt pod vedením architekta Pavla Němečka. Samotná budova fakulty byla dokončena v roce 1992.

Fotoreport z průběhu večera

Plzeňská historička Jana Petrová se zaměřuje na české dějiny v období normalizace, věnuje se především výzkumu nezávislých občanských iniciativ a aktivit. Jeho výsledky mj. otiskla do publikace „Zapomenutá generace 80. let 20. století. Nezávislé aktivity a samizdat na Plzeňsku“, vydané roku 2009, v níž popsala mimorežimní aktivity různých skupin společnosti v plzeňském regionucírkví, alternativních hudebních skupin, skautů a trampů, ekologických hnutí, disentu a tvůrce a šiřitele samizdatu. Ty představila v první polovině své prezentace a poté věnovala událostem roku 1989.

Československo osmdesátých let charakterizoval podle Petrové konzervativní komunistický režim spojený s politickými čistkami, budováním konzumního socialismu, pragmatickými vstupy do KSČ a povinnou účast u voleb či v prvomájových průvodech. Rozšířený byl nicméně i fenomén chatařství a chalupářství či právě angažovaná opoziční a mimorežimní činnost. Ta však byla často rozdrobena do různorodých a menších skupin. Jednu z nich tvořili představitelé církví, z nichž mnozí byli státem pronásledováni. Činnost církví se v období pozdního státního socialismu omezila na bohoslužby, svatby a pohřby; mnoho někdejších náboženských rituálů suploval stát v rámci Sborů pro občanské záležitosti – vítání občánků, předávání občanských průkazů apod. Ke konci osmdesátých let se však k církvi připojovalo mnoho věřících, organizovaly se také masové poutě. V řadě měst existovaly tajné řádové komunity (oficiálně zakázané v padesátých letech); k jedné z nich patřil v Plzni Dominik Duka, tehdy rýsovač ve Škodovce, v současnosti primas český.

Podobné perzekuce a restrikce platily i pro hudební scénu – kapely předstupovaly před přehrávkové komise a pouze muzikanti se správným „kádrovým profilem“ měli povoleno vystupovat. Mimoto nicméně existovaly i tajné hudební produkce v rámci tzv. undergroundu. Ve snaze potlačovat tyto akce však režim od roku 1985 rušil vybrané hostince a další místa, která disponovala sály pro hudební produkce. Jednou z akcí, kde se represe projevily ve velkém rozsahu, byl Mírový koncert, který se konal v září 1987 na Lochotíně a jehož se zúčastnilo více než pět tisíc fanoušků. Vystoupila na něm i západoněmecká punková kapela Die Toten Hosen. Během večera měla zahrát i další známá německá skupina Einstürzende Neubauten, ale po incidentu v zákulisí i na scéně, kam na koncertujícího Michala Davida od fanoušků punku létaly kelímky i štěrk, zasáhli příslušníci Bezpečnosti a německou kapelu odvezli na hranice. Mezi zakázané aktivity patřil i skauting, který byl v průběhu 20. století zakázán a znovu povolen celkem třikrát. Již v listopadu 1969 byly zakázány dětské organizace a založeno Sdružení organizací dětí a mládeže, skautské a junácké skupiny byl převedeny pod pionýry, dobrovolné hasiče, nebo byly úplně zrušeny. Mnozí skauti se pak scházeli tajně či neoficiálně.

V závěru osmdesátých let napětí v československé společnosti rostlo. Sametové revoluci předcházelo několik demonstrací uspořádaných přibližně od poloviny roku 1988 – v lednu 1989 byla v Praze v rámci Palachova týdne brutálně rozehnána mírová manifestace, v Plzni se uskutečnila v květnu téhož roku větší demonstrace k uctění památky padlých amerických osvoboditelů. Další akce probíhaly k výročí 21. srpna a 28. října. Všechny byly zakázány a monitorovány Státní bezpečností a jejich účastníci byli legitimováni a často postihováni.

Dne 17. listopadu 1989, kdy došlo k brutálnímu potlačení studentské demonstrace v Praze, se v Plzni krátce sešlo jen několik studentů před knihovnou. Avšak pražské události vedly ke stávce studentů i divadelníků a ke sjednocení a aktivizaci mnoha opozičních skupin – nezávislí plzeňští aktivisté například sepsali dopis předsedovi vlády. V následujících dnech v Plzni pokračovaly stávky a probíhaly další průvody a demonstrace na náměstí Republiky. Dne 22. listopadu se ustavilo plzeňské Občanské fórum. V noci z 23. na 24. listopadu došlo v Plzni k tzv. nočnímu plakátovému souboji – zatímco příslušníci Bezpečnosti strhávali v ulicích města plakáty vyvěšované studenty, ti je na daných místech následně vylepovali znovu. Následující den rezignovalo předsednictvo a sekretariát ÚV KSČ, stávka nicméně pokračovala a opozice radikalizovala své požadavky, a to včetně demise vlády a vypsání nových svobodných voleb. Na 27. listopadu byla povolena generální stávka Škodováků; na náměstí Republiky se toho dne sešlo přes padesát tisíc lidí. Bylo zjevné, že pád režimu už je nevyhnutelný. Občanské fórum získalo křesla v parlamentu, z ústavy byla vypuštěna vedoucí role KSČ atd. Studentská stávka skončila 29. prosince, kdy byl prezidentem zvolen Václav Havel. První porevoluční parlamentní volby proběhly v červnu roku 1990, nové plzeňské zastupitelstvo bylo zvoleno v listopadu téhož roku.

Druhým prezentujícím večera byl architekt Jan Soukup, který se stal – mj. i díky událostem v listopadu 1989 – posledním ředitelem plzeňského Stavoprojektu. Do plzeňské krajské organizace mamutího projekčního podniku nastoupil Jan Soukup v roce 1968 po absolvování stavební průmyslovky, krátkém intermezzu v Pozemních stavbách (kvůli svému nevyhovujícímu kádrovému profilu nemohl nastoupit na vysokou školu) a vojenské službě. Nedlouho poté – už jako pracující „kádr“ – dostal možnost odejít do Prahy a studovat architekturu na ČVUT.

Do plzeňského Stavoprojektu se vrátil v roce 1976, a podílel se pak především na urbanistických řešeních panelových sídlišť. Tyto soubory však musely splňovat tabulkové požadavky vydané Ministerstvem stavebnictví ČSSR, a pro skutečně tvůrčí práci tak zbývalo jen minimum prostoru. Soukup proto práci na sídlištích postupně odmítal a začal se věnovat projektům obnovy památek. Roku 1983 se stal jedním z vedoucích projektantů Stavoprojektu, vyšší funkce v hierarchii organizace i jinde mu však byly kvůli odmítání vstupu do KSČ zapovězeny. V roce 1984 mu byl přidělen návrh rekonstrukce budovy Západočeského muzea v Plzni, která byla po mnoha letech zanedbané údržby ve velmi špatném technickém stavu. Na projektu architekt pokračoval i po likvidaci Stavoprojektu; hlavní budova muzea byla znovu otevřena roku 1998, ale dílčí rekonstrukční práce probíhají dodnes.

Do profesního života Jana Soukupa výrazně zasáhla změna režimu v roce 1989. Architekt vstoupil do Občanského fóra a po odvolání dosavadního ředitele plzeňského Stavoprojektu Pavla Němečka jej podniková Rada pracujících zvolila za nového ředitele, přestože Soukup chtěl původně odejít a založit si soukromý ateliér. Jako hlavní úkol si nový ředitel vytyčil zrušení Stavoprojektu, a to v situaci, kdy nebylo jasné, jak celou věc provést. Soukup postupně ze společnosti vyčleňoval a osamostatňoval jednotlivá střediska, z nichž každé získalo část majetku Stavoprojektu, až mohl prohlásit, že samotný Stavoprojekt již není „práce schopný“.

V květnu roku 1991 tak byl plzeňský Stavoprojekt rozpuštěn – coby první krajská organizace podniku v Československu. Na osm set někdejších zaměstnanců se tak muselo velmi rychle naučit vést vlastní praxi a převzít za projekty zodpovědnost. Jak však upozornil Jan Soukup, stavební průmysl běžel ještě valnou část devadesátých let setrvačností – dokončovaly se projekty se stavebním povolením vydaným za minulého režimu (například sídliště Vinice bylo dokončeno v roce 1992 ve výrazně redukované podobě) a zprivatizované Pozemní stavby dále lobbovaly za panelovou výstavbu.

Situace v devadesátých letech byla také hlavním tématem závěrečné diskuze, které se vedle obou hostů zúčastnil další pamětník a přímý účastník listopadových událostí roku 1989 Petr Náhlík. Jak doplnil právě Náhlík, v první polovině devadesátých let nemělo město možnost hospodařit s vlastními prostředky, proto se v tomto období věnovalo především přípravě projektů – například průmyslové zóny na Borských polích nebo obytného souboru Sylván. Do roku 1994 nicméně ještě probíhala komplexní bytová výstavba v režii státu.