MOMENTY INTROSPEKCE: secese reagovala na absenci lidského rozměru v užitém umění návratem k přírodě

# architektonické večery, architektura, Mergl, momenty introspekce, Plzeň, přednáška, secese, secesní architektura, umění, Zatloukal

Vloženo14. 11. 2017

Text Kateřina Cibulková, Petr Klíma

Výjimkou z pravidelných středečních setkání podzimního přednáškového cyklu Momenty introspekce bylo hned to první, které se uskutečnilo v Měšťanské besedě ve čtvrtek 12. října 2017. O secesní architektuře tam promluvili dva respektovaní historici architektury a umění Pavel Zatloukal a Jan Mergl. Předznamenali tak model charakteristický pro celý cyklus, tedy snahu dát do souvislostí – v rámci daného architektonického stylu – situaci v Plzni a v dalších českých, případně světových městech. Pavel Zatloukal tedy hovořil o secesi v celoevropském měřítku, představil její charakteristické rysy a architekty v jejích ohniscích. Jan Mergl následně navázal se svým příspěvkem zaměřeným na prostředí Plzně, které navzdory svému konzervativnímu ladění nepostrádá architektonická překvapení.

Fotoreport z průběhu večera

Jak profesor Pavel Zatloukal avizoval již před přednáškou, jeho vystoupení poodhalilo divákům zdroje secesní architektury. Styl, který se začal formovat na konci 19. století, reagoval na prudký rozvoj industrializace a absenci lidského rozměru v užitém umění. Zavedení a masivní rozšíření strojové výroby spojené s průmyslovou revolucí z velké části nahradilo rukodělnou práci a potlačilo uměleckou stránku designu a architektury. Výsledkem byl stav, který Angličané označovali spojením estetická rozladěnost, a brzy na něj začali reagovat.

Právě v Anglii se proto zformovalo hnutí Arts and Crafts, jehož členové se stali vůdčími osobnostmi nově vznikajícího stylu, včetně uměleckého kritika, výtvarníka a profesora oxfordské univerzity Johna Ruskina. Ten v reakci na soudobou společenskou situaci přichází s myšlenkou oproštění se od vlivů historizující architektury a návratu ke kořenům – tj. k přírodě, která se má stát základem nové estetiky ve všech sférách volného i užitého umění. Právě v souvislosti s anglickým hnutím, jehož členové byli schopni zpracovat komplexní návrh stavby od jejího prostorového rozvrhu po nejmenší detail vybavení interiéru, se používá pojem gesamtkunstwerk, označující ucelené dílo spojující různé umělecké disciplíny.

Secesní architektura se nejvýrazněji – v různých podobách souvisejících s lokálními zdroji a podmínkami vzniku stylu – projevila v několika evropských městech. Díky osobě Charlese Rennie Mackintoshe, členu hnutí Arts and Crafts, se jedním z center secese stal skotský Glasgow a okolí. V největším skotském městě Mackintosh navrhl budovu školy umění, v blízkém Helensburghu zase slavný Hill House. V návrhu této stavby podle Zatloukala autor osobitě spojil ženský a mužský princip. V Barceloně je secese spjatá především s působením katalánského tvůrce Antonia Gaudího. Jím často používaný a obměňovaný motiv stonků lze označit jako florální styl, který si oblíbili jeho západoevropští kolegové a parafrázovali jej za použití moderních materiálů, mezi něž patřila i litina. Dělo se tak především v Paříži, jejíž hlavní osobností byl v tomto směru Hector Guimard (mimo jiné autor několika vstupů do zdejšího metra), a ve Vídni.

Počátek vídeňské secese je spojován se jménem Otto Wagnera, který od roku 1894 vyučoval architekturu na vídeňské akademii a navzdory všeobecnému pohoršení většiny zdejší umělecké obce se distancoval od architektonických historismů. Svůj přístup spojený s důrazem na účelnost a s využíváním nových konstrukcí i tvarů přenášel také na své studenty, mezi něž vedle další persony secesní architektury Josefa Hoffmanna (rodáka z Brtnice na Vysočině) patřil také Jan Kotěra (absolvent plzeňské průmyslové školy). Nejen prostřednictvím tohoto jména přenesl Pavel Zatloukal svůj výklad do oblasti někdejších českých zemí Rakouska-Uherska. Jedním z posledních architektů, na které upozornil, byl Dušan Samo Jurkovič, který ve svých stavbách propojoval dispozice anglického halového domu s prvky lidové architektury.

S pohledem na vývoj secese v Plzni navázal na prvního přednášejícího Jan Mergl, když přiblížil díla dvou zásadních osobností spjatých se zdejší secesní architekturou: Františka Krásného a Karla Bubly. Doplnil je i několika méně známými projekty Jana Kotěry, absolventa plzeňské státní průmyslové školy, který kolem roku 1900 vypracoval mj. studii přestavby kostelíka sv. Jiří v Doubravce u Plzně v secesním duchu. Jan Mergl představil také štukové dekorace, kterými v závěru 19. století obohatil novostavbu dnešního Západočeského muzea v Plzni sochař Celda Klouček.

Nejvýraznější secesní díla v Plzni nicméně zanechal František Krásný. Rodák z Koterova u Plzně patřil mezi vídeňské studenty Otto Wagnera a v našem městě se zasloužil o realizace, které se řadí k prvním projevům secese v českých zemích. Vedle několika obytných domů zdobených stylovým dekorem a postavených koncem 90. let 19. století ve Fodermayerově ulici (dnešní ulice Bedřicha Smetany) svou formou i důležitostí jednoznačně vyniká Kestřánkova vila Marie ve vilové kolonii na Lochotíně. Byla vystavěna v letech 1897–1898 v křížení ulice Boženy Němcové a Karlovarské třídy.

Stavitel Karel Bubla na rozdíl od Krásného neměl vyšší architektonické vzdělání. Experimentů se secesními tvary se přesto nebál, což dokázal i v pozdějších etapách své tvorby. Stavba pozoruhodná v regionálním kontextu se dodnes dochovala v Dominikánské ulici. Měšťanský dům č. o. 5 se vyznačuje podobnými formami jako francouzská secese nebo některá z děl Antoni Gaudího. Spolu s dalšími Bublovými realizacemi a Kestřánkovou vilou zůstává jedním z nemnoha příkladů stylu, který se koncem 19. století zřekl historických předloh a stanovil téma přírody jako jediné možné východisko budoucí architektury.

Foto: Tereza Šobrová