LIDSKÝ ROZMĚR ARCHITEKTURY: o roli architektů ve vztahu k (ne)bydlení

# Architekti bez hranic, architektonické večery, bezdomovectví, Karolína Kripnerová, lidský rozměr architektury, přednáška, sociální bydlení

Vloženo26. 06. 2019

Text Karolína Plášková

Druhý díl přednáškového cyklu věnovaného lidskému rozměru architektury se zaměřil na vztah architektury a bezdomovectví. Architektka a doktorandka Fakulty architektury ČVUT v Praze Karolína Kripnerová představila současné české přístupy k bezdomovectví i to, jakou roli v řešení problémů lidí bez domova mohou hrát architekti. V závěru přednášky pak představila projekty spolku Architekti bez hranic, k jehož zakládajícím členům patří. Ve svém příspěvku poukázala mj. na skutečnost, že tématem zajištění bydlení se dnes zabývají sociologové, antropologové, sociální pracovníci či ekonomové, avšak architekti v mezioborových diskusích zpravidla chybějí. U nás tomu tak historicky vždy nebylo, například ve třicátých letech minulého století vedla intenzivní debatu o bydlení skupina vlivných českých architektů a teoretiků v čele s Karlem Teigem, Karlem Honzíkem, Evženem Linhartem či Bohumilem Hypšmanem.

Fotoreport z průběhu večera

Karolína Kripnerová se architekturou pro lidi bez domova zabývá několik let, a to jak v rámci svého doktorského studia, tak i prostřednictvím aktivit spolku Architekti bez hranic . O toto téma se začala zajímat během studijní stáže ve Vídni, kde existuje několik projektů pro lidi bez domova (resp. lidi s novým domovem). Jedním z projektů, jejichž cílem je mj. nabídnout lidem žijícím dlouho na okraji společnosti možnost integrace do společnosti majoritní, je dům s byty a kavárnou v přízemí, nazvaný VinziRast-mittendrin . V domě navrženém rakouským architektem Alexanderem Hagnerem společně žijí – a v kavárně pracují – někdejší bezdomovci a studenti. Bohatší o vídeňskou zkušenost si pak Karolína zvolila jako téma své diplomové práce návrh azylového domu pro matky s dětmi. Existující stavby tohoto typu jsou většinou uzavřené a odtržené od okolí, a svým způsobem tak vylučují rezidentky ze společnosti. Karolína se inspirovala i objektem VinziRast a navrhla azylový dům otevřený, s restaurací a poloveřejným dvorem.

Jako architektka reaguje Karolína na téma bezdomovectví ve společnosti nejen drobnými intervencemi ve veřejném prostoru (obytném prostoru lidí bez domova), přestože právě tyto akce či instalace většinou bývají výstupem činnosti spolku Architekti bez hranic. Vztahuje se k němu komplexně, a to včetně bytové otázky – což, jak sama přiznala, mnoho architektů nedělá. V Česku žije asi 30 000 lidí bez domova, dalších 90 000 lidí je ohrožených bezdomovectvím. Bez schválení zákona o sociálním bydlení a aktivní spolupráce různých aktérů tato čísla dále porostou. „Vytěsňování“ lidí bez domova z veřejného prostoru není řešení, jen „problém“ přesouvá jinam: vytlačuje lidi bez domova do méně exponovaných (a tedy i pro ně nebezpečnějších) míst. Studie dokazují, že prevence je účinnější a nakonec levnější strategie než vypořádávání se s následky, které bezdomovectví přináší.

Program na „vracení lidí do společnosti“ je v Česku doposud postaven na tzv. stupňovitém systému – lidem jsou postupně nabízeny různé druhy ubytování s cílem „naučit je bydlet“. Splní-li člověk určité podmínky, „zaslouží“ si přesunout se na další (= lepší) stupeň. Zahraniční zkušenosti i pilotní programy dle přístupu housing first (bydlení především), u nás realizované například v Brně, však ukazují, že opačný přístup funguje lépe, a to zvláště v podmínkách, kde motivační přístup z důvodu nedostatku sociálního bydlení vlastně nenabízí vidinu stálého bydlení. Základní myšlenkou přístupu housing first je, že každý je schopný bydlet a právě díky stabilnímu bydlení má možnost řešit další problémy (závislosti, zdravotní problémy, zadluženost apod.).

Nicméně platí, že architekti stojí v případě bezdomovectví většinou na opačném břehu – jako autoři návrhů „kultivace“ veřejných prostranství či mobiliáře, které mají za cíl lidi bez domova z veřejných prostranství vytlačit (přesunout jinam). Komplexními řešeními se zabývají spíše sociologové, antropologové nebo sociální pracovníci, přitom otázka bydlení i užívání veřejného prostoru je podstatné téma architektury a městského plánování. Jednou z tuzemských výjimek je právě spolek Architekti bez hranic, inspirovaný mezinárodní platformou Architecture Sans Frontièrs, která se zabývá sociální spravedlností, kulturními a environmentálními aspekty architektury a ochranou dědictví v zemích po celém světě.

Poskytnout bydlení lidem bez domova čeští Architekti bez hranic kvůli omezeným lidským i finančním zdrojům nedokáží. Svojí činností se nicméně snaží toto téma zviditelňovat a upozorňovat na ně – ať už prostřednictvím akcí či intervencí do veřejného prostoru, pořádáním diskusí o architektuře v politických, sociálních a environmentálních souvislostech či participačními projekty s veřejností. V Praze se také již několikátým rokem připojují k festivalu Zažít město jinak , kdy zvou na „sousedskou slavnost“ v podchodech pod mimoúrovňovou křižovatkou u stanice MHD Vltavská, kde žije několik skupin lidí bez domova. V roce 2017 v tomto složitém labyrintu cest Architekti bez hranic vytvořili orientační systém. Ve spolupráci s investory a městskými částmi také vyvíjejí systém veřejných šatních skříní a tzv. sprchomatů určených do veřejného prostoru. V Ostravě pak spolupracovali na participativním procesu s lidmi z osady Bedřiška, jimž hrozí vystěhování z lokality určené k demolici. Mezi poslední výstupy činnosti spolku patří kniha Bezdomovectví a veřejný prostor, již Architekti bez hranic připravili ve spolupráci se společenskými vědci. Publikace by měla vyjít již v létě letošního roku.