LIDSKÝ ROZMĚR ARCHITEKTURY: o důležitosti kritické reflexe v architektuře

# architektonické večery, Drazí architekti..., etika architektury, Hvězdička, Karolína Plášková, kritická reflexe, lidský rozměr architektury, Plzeň Plaza, přednáška

Vloženo25. 07. 2019

Text Karolína Plášková

Přednáškový cyklus o lidském rozměru architektury uzavřela v polovině května letošního roku prezentace projektu Drazí architekti…. Druhý ročník projektu, který publiku představila jeho autorka Karolína Plášková, se formou „videorozhovorů“ mezi architekty a „urbánními výzkumníky“ věnoval etice architektury. Na osmi příkladech typologicky odlišných děl se Karolína se svými spolupracovníky pokusila poukázat na etická dilemata, se kterými se autoři návrhů při práci na projektech i během realizace mohli potýkat. Během přednáškového a diskusního večera byly promítnuty záznamy dvou rozhovorů – jeden se týkal obchodního centra Plzeň Plaza, předmětem druhého byl park Hvězdička v Brně.

Fotoreport z průběhu večera

Architektka, urbanistka a kurátorka Karolína Plášková projekt Drazí architekti…  iniciovala ve spolupráci s Galerií Architektury Brno  na jaře 2017. V prvním ročníku oslovila na dvě stě architektů, teoretiků, historiků a kritiků architektury, urbánních výzkumníků, publicistů či politiků, aby se kriticky vyjádřili k roli architektů v současné společnosti. Pro výstavu shromáždila 33 příspěvků velmi různorodého charakteru, a to nejen formou (šlo o texty, videa, modely apod.), ale především pohledem na roli architekta – někteří respondenti (z řad architektů) však svoji odpověď koncipovali coby sebeprezentaci.

Karolína se rozhodla v projektu pokračovat a v roce 2018 se zaměřila na etiku architektury. Vzhledem k delikátnosti tématu zvolila formu rozhovorů odborníků z oblasti společenských věd s architekty a ke spolupráci oslovila dokumentaristu Tomáše Hlaváčka. Dialogický způsob zkoumání jednotlivých realizací na jednu stranu umožnil tvůrce přímo konfrontovat i s tématy, která by si sami nezvolili, na druhou stranu jim dal možnost přiblížit úskalí, s nimiž se ve své praxi denně setkávají a která zpravidla nejsou předmětem popisu projektů či jejich hodnocení kritiky. Práce architektů je ostatně vždy závislá na přáních a rozhodnutích jiných (klientů, zákonodárců, dotčených osob apod.) – většina realizací je tak výslednicí mnoha faktorů a často výsledkem kompromisů.

Před samotnou projekcí Karolína zdůraznila, že osm vybraných děl reprezentuje jistou část problémů, na než je možné narazit u dalších podobných realizací. Projekt Drazí architekti… tedy podle ní nemá představit jednotlivé realizace, ale poukázat na etická dilemata, která jsou spjata s architektonickou praxí. K ilustrování kontroverzí obecné povahy a k naznačení, jak se tyto rozpory a dvojznačnosti promítly do návrhů i realizací, mělo přispět právě natáčení ve vybraných lokalitách a s konkrétními architekty.

Obsahem první projekce během večera byl záznam dialogu mezi sociologem Petrem Matouškem a architektem Jaroslavem Dokoupilem, spoluautorem návrhu plzeňského obchodního a zábavního centra Plzeň Plaza. Architekt v rozhovoru poměrně otevřeně hovořil o tom, že autor projektu je pouze služebník a nemá právo vnucovat své představy o životě budoucím uživatelům prostředí (například stran parkovacího domu coby betonové schránky pro „mrtvé, plechové krabičky“). Podotkl také, že za naplňování veřejného zájmu jsou zodpovědní představitelé veřejné správy.

Druhý prezentovaný rozhovor vedla socioložka Kateřina Sidiropulu Janků s krajinářským architektem Zdeňkem Sendlerem o tématech spjatých s Hvězdičkou – parkem Eugena Horvátha v Brně. Jedná se o jedno z mála volných a zároveň zelených prostranství v centrální brněnské čtvrti, které je pro etnicky a národnostně pestré složení obyvatel někdy – předsudečně – přezdíváno „brněnský Bronx“. Zdeněk Sendler hovořil především o mylných představách zadavatele (tj. města Brna) o potřebách místních obyvatel. Vzhledem k tomu, že v lokalitě vyrůstal a zároveň svůj návrh diskutoval s místními sociálními pracovníky, ve vypsané soutěži dokázal svým návrhem na zadání reagovat nejlépe a zvítězil, přestože porušil soutěžní podmínky. Současné bezproblémové fungování parku však jeho řešení dalo za pravdu.

Ze všech osmi rozhovorů vyplynulo, že architekti si často vlastně nejsou ani vědomi všech důsledků a souvislostí, kterými vstupují s projektem do prostředí. Tyto aspekty dokáží lépe vnímat právě urbánní výzkumníci, kteří se problémy typu gentrifikace, komodifikace prostoru či vyloučení dlouhodobě zabývají. Po natáčení ostatně přiznávaly obě strany, že rozhovor byl pro ně osvěžující a poučný.

Architektury se dotýká i řada dalších etických otázek, které se staly tématem závěrečné diskuse – s pokračující globalizací mezinárodního trhu dnes například nelze pominout, odkud pochází materiály na stavbu a za jakých podmínek byly připraveny. Například rozměrné nádoby kašen na náměstí Republiky v Plzni byly vyrobeny v Číně z tamějšího kamene (v této souvislosti by bylo možné se ptát po pracovních podmínkách čínských horníků či po ekologické stopě, kterou kromě těžby a zpracování materiálů zanechala přeprava objektů).

V diskusi se hovořilo také o práci architektů v nedemokratických režimech – o Albertu Speerovi a nacistickém Německu, studiu Zahy Hadid a fotbalovém stadionu v Kataru apod. Stranou nezůstala ani další aktuální témata, například prekarizace práce architektů či postavení architektek jak v akademickém, tak „korporátním“ prostředí architektury. Některým z těchto námětů se v loňském roce věnoval i doprovodný program k výstavám Drazí architekti… Jak na závěr upozornila Karolína, veškeré výstupy jejího projektu (tj. příspěvky z prvního ročníku ve formě publikace i videorozhovory z druhého ročníku) je možné si prohlédnout na webu projektu  či jeho facebookové stránce .