HYBATELÉ ARCHITEKTURY: Rostislav Švácha o oceněných novostavbách a nedoceněné poválečné architektuře

# architektonické večery, architektura, Cena Klubu Za starou Prahu, hybatelé architektury, Klub Za starou Prahu, nová architektura ve starém kontextu, přednáška, Rostislav Švácha, současná architektura

Vloženo06. 06. 2018

Text Karolína Plášková, Petr Klíma

Jako čtvrtý a poslední řečník cyklu Hybatelé architektury se představil historik a teoretik architektury Rostislav Švácha. Kromě svého akademického působení a zaměstnání v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR „hýbe“ českou architekturou i svým dlouholetým členstvím v Klubu Za starou Prahu a vedením poroty Ceny za novou stavbu v historickém prostředí, kterou Klub každoročně uděluje. Ve své přednášce se pan profesor věnoval především historii Klubu, zásadám stavění v historickém kontextu, které se Klub snaží prosazovat, a vztahu Klubu k památkářům a architektům.

Fotoreport z průběhu večera

K založení dnešního spolku Klub Za starou Prahu v roce 1900 vedla milovníky historické Prahy v prvé řadě asanace pražského Josefova na konci 19. století. Tehdejší radní schválili plošné demolice kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám (především na území židovského ghetta); křivolaké středověké uličky nenaplňovaly soudobé představy o městě pro 20. století. O volné pozemky měli navíc eminentní zájem stavební podnikatelé. Proti asanaci se postavila odborná i laická veřejnost a vedla intenzivní diskusi o památkové ochraně historicky a architektonicky cenných staveb. Nejsilnějším podnětem pro vznik Klubu Za starou Prahu však v posledku bylo bourání barokních domů od Jana Blažeje Santiniho v severní frontě Staroměstského náměstí.

Od počátku Klubu patřila k jeho členům řada architektů mladší generace – ve dvacátých letech minulého století byli mezi nimi například Pavel Janák či Josef Gočár – a také historiků umění. Podobně je tomu i dnes. Jak podotkl Rostislav Švácha, mnozí oponenti přesto považují Klub za konzervativní sdružení „starých dědků“. Zejména kvůli živelnému rozvoji Prahy i dalších českých měst v závěru 20. století hledal Klub způsob, jak své požadavky vysvětlovat veřejnosti, ať už formou přednášek, seminářů, nebo odborných konferencí. V roce 2004 se členové Klubu rozhodli poprvé udělit Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí, která se snaží vyzdvihovat novostavby, jež nenarušují historické prostředí, vynikají hodnotnou architekturou a kultivují své okolí. Cena má pozitivně motivovat další architekty a investory. O udělení této ceny rozhoduje dvacetičlenná porota složená ze členů tzv. domácí rady Klubu. V prvním kole se o nominovaných realizacích otevřeně debatuje, ve druhém kole se z již omezeného výběru děl volí vítěz tajným demokratickým hlasováním. Několik ročníků tak mělo poměrně překvapivé laureáty.

Profesor Švácha ve svém příspěvku dále představil pět zásad, jejichž míru naplnění si jako kritéria posuzování realizací Klub zvolil. První z nich je ochrana dosavadních hodnot – novostavbě, i kdyby byla sebecennější a kvalitnější, nesmí ustoupit architektonicky hodnotná stavba. To se dnes bohužel děje mnohým modernistickým a postmoderním stavbám, které se památkáři i ministerstvo kultury zdráhají označit za památky, a budovy se tak stávají častou kořistí developerů. Aktuálním příkladem takového počínání je například komplex Transgasu v Praze, postavený na počátku sedmdesátých let minulého století, který by mělo nahradit obchodně-administrativní centrum, jehož projekt vypracovalo architektonické studio Jakuba Ciglera. Rostislav Švácha se obává, že pokud se poválečnou architekturu, která si u části veřejnosti dodnes s sebou nese stigma komunistického režimu, nenaučíme chránit, je možné, že tato etapa zcela zmizí z tuzemské urbánní struktury i paměti společnosti.

Druhou zásadou dobré novostavby v historickém prostředí je, aby se místo po vzniku budovy stalo lepším než předtím – aby je novostavba obohatila. To příkladně splňuje kostel svatého Ducha v Šumné na Znojemsku od architekta Marka Štěpána. Stavbě, která zvítězila ve druhém ročníku Ceny, se podařilo své okolí povýšit na skutečný veřejný prostor. Třetí zásadou je kvalita realizace. Ta může být považována za velmi subjektivní parametr. Pan profesor se nicméně domnívá, že u většiny staveb se lze na jejich vysoké úrovni shodnout – jako příklad uvedl obchodní centrum na litomyšlském náměstí. V soutěži sice vyhrál návrh Josefa Pleskota, památkáři – kteří byli v porotě soutěže (!) – však nesvolili k jeho realizaci, a dům byl postaven podle jiného, méně kvalitního projektu.

Čtvrtá zásada – novostavba by také měla být kontextuální, ačkoliv i v tomto případě existují různé interpretace kontextu a kontextuálnosti. Častým problémem současných realizací bývá nevhodné měřítko, případně horší proporce ve vztahu k okolní zástavbě. A poslední, pátou zásadou je, aby novostavba přinesla do místa něco navíc (tzv. „bonus“), aby na ně měla nějaký pozitivní dopad – aby například doplnila funkce, které v místě chybějí, nebo aby iniciovala revitalizace přilehlých veřejných prostranství či blízkých budov. Takovým přínosem byla podle Šváchy například konverze žateckých sušáren chmele na Muzeum chmelařství, která k obdobnému činu inspirovala i majitele okolních budov a dnes soubor sušáren aspiruje na zapsání na seznam světového dědictví UNESCO.

Jak upozornil Rostislav Švácha, Cena bývá paradoxně kritizována z obou stran názorového spektra – někteří považují oceňované stavby za příliš kontrastní vůči svému okolí, jiní naopak za příliš opatrné a kontextuální. Architekti se podle Šváchova tvrzení o Cenu zajímají a uznávají ji. Jak vyplynulo i ze závěrečné diskuse, problém profesor Švácha spatřuje ponejvíce v nedostatku pochopení pro hodnoty architektury druhé poloviny minulého století a pro nutnost památkové ochrany jejích nejlepších příkladů. Osudy vynikajících staveb tak v mnoha případech závisejí nakonec na rozhodnutí jednoho člověka – ministra kultury. Dnes je tak demolicí bezprostředně ohrožený zmíněný areál Transgasu či mimořádně cenný Libeňský most.