Může architektura formovat výtvarné umění? Jiří Příhoda a Patrik Hábl představili své intervence do architektury

# architektonické večery, architektura, architektura + design =, Jiří Příhoda, Patrik Hábl, přednáška, prostor, výtvarné umění

Vloženo10. 06. 2021

Text Marie Kordovská

Druhý díl přednáškového cyklu věnovaného architektuře a designu se soustředil na vztah architektury a výtvarného umění. Jeho hosty byli všestranný výtvarník Jiří Příhoda, působící v posledním desetiletí především v USA, a oceňovaný malíř Patrik Hábl. Oba ve svých příspěvcích představili svoji tvorbu, soustředili se však zejména na ta díla, která se vztahovala k architektuře, přímo do ní vstupovala, případně si osvojovala její formu.

První se slova v online přenosu ujal Jiří Příhoda, v jehož díle se dlouhodobě prolíná sochařství s designem a architekturou. Při popisování své práce s prostorem Příhoda upřednostňuje pojem „formování prostoru“ před termínem „ovládání prostoru“, který má politickou konotaci a je spojován s moderním věkem. První pokusy „vystavit prostor“ Jiří Příhoda učinil již v devadesátých letech minulého století, komplexně se však tématu chopil až ve své instalaci Interiér I z roku 2011. Tehdy se inspiroval mramorovou podlahou v pasáži hotelu International v Brně, kterou „zapouzdřil“ do nepřístupného prostoru s prosklenou stěnou. Upozornil tak na výjimečný architektonický prvek a svojí intervencí jej dále zvýraznil. Tento přístup posléze promítl i do dalších svých projektů. Všechny Příhodovy objekty se vyznačují formami i postupy z různých uměleckých sfér včetně architektury, autor je nicméně považuje za navýsost vizuální a „nepotřebné“. To je v jeho očích odlišuje od designu nebo architektury, které mají vždy jistou funkci.

Jedním z témat, kterému se Jiří Příhoda věnuje a nad nímž se zamýšlel i při své práci během lockdownu v loňském a letošním roce, je rozdíl mezi sakrálním a profánním prostorem. Výtvarník se domnívá, že sakrálního prostoru je dnes ve společnosti nedostatek, a to i proto, že jsme se dlouho nacházeli v pomalé, všední době karantén. Ta však Příhodovi poskytla příležitost vytvořit na zahradě vlastního domu nevšední objekty, v nichž společně trávený čas celé rodiny během lockdownu získal novou dimenzi: divadelní jeviště nazvané Time Odyssey a čítárna (knihovna) Biblio pavilon.

Posvátnosti prostoru se zeširoka věnuje i malíř Patrik Hábl. Ve své prezentaci představil řadu příkladů své tvorby pro kostely, kláštery a další sakrální prostory. Hábl chce u podobných instalací navázat dialog mezi starým a novým, ale současně se – dle vlastních slov – snaží v prostoru „rozplynout“. Podobný druh zadání s sebou totiž podle Patrika Hábla nese riziko, že umělec daný prostor svým dílem dehonestuje. Jako příklad intervencí do sakrálního prostředí Hábl uvedl čtyřicetidenní instalaci v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, instalaci Vytržené obrazy pro Anežský klášter, instalaci Screen tearing v klášterním kostele ve Speinshartu nebo performance v Dominikánské 8, kde nechával stékat barvu na podélná plátna za hudebního doprovodu skladatele Michala Rataje.

Kromě svátečních prostorů se Patrik Hábl věnuje i zásahům do veřejného prostoru, které do jisté míry považuje za kombinaci volného umění a performance. Práce ve veřejném prostoru v sobě totiž spojuje nutnost realizovat zakázku ve velmi krátkém čase; současně je při její tvorbě autor konfrontován s veřejností. Obrazy nakonec do kontextu ulice přináší jistou nevšednost a promění ji způsobem, jakým ulice působí na její uživatele. Jednou z nejviditelnějších instalací do veřejného prostoru se stala Háblova velkoplošná malba Otevřená scéna na pražském náměstí I. P. Pavlova z roku 2013, kterou připravil pro platformu CCEA MOBA.

Nejvýrazněji se architektura s uměním Patrika Hábla prolíná v případech, kdy jej ke spolupráci vyzvou architekti v době projektových prací. Jedinečnou příležitost ovlivnit celé objekty Hábl získal díky dlouhodobé spolupráci s architektem Stanislavem Fialou, který mu dává prostor realizovat rozměrné malby, zapojit se do návrhu různorodých interiérů či pracovat se sklem. Tak tomu bylo především v budově Drn nebo ve Šporkovském paláci v Praze. Při takto úzké spolupráci dává architektura malíři základní rámec, od něhož se pak odvíjí formát díla, médium či technika, jakým vzniká. Podle Hábla se hlavní kreativní silou v tomto procesu stává sama architektura a prostředí, ve kterém se nachází. Oba elementy už umělce navedou ke způsobu, jakým do architektury vstoupit.

Na oba příspěvky navázala diskuze věnovaná především dotazům diváků, kteří přednášku sledovali živě na facebookovém profilu Pěstuj prostor, a moderátora Petra Klímy. Otázky se týkaly fyzické náročnosti práce obou umělců, vlivu pandemie na vnímání jejich tvorby či jisté pomíjivosti uměleckého díla, které bylo stvořeno jako intervence do architektury.